0

Mušarafův nejednoznačný odkaz

Rezignace pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa představuje konec jedné zajímavé kuriozity subkontinentální politiky: víc než čtyři roky měl Pákistán prezidenta narozeného v Indii, zatímco Indie měla ministerského předsedu (Manmóhana Singha) narozeného v Pákistánu. Jelikož rozdělení obou zemí trvá už šest desítek let, tato anomálie se zřejmě nezopakuje. To však není jediný důvod, proč Indové přijímají Mušarafův odchod se smíšenými pocity.

Mušarafa bylo snadné přes hranici nesnášet. Vždyť na nejvyšší místo v ozbrojených složkách vyšplhal přes ramena islamistických složek pákistánské armády, které se (v někdejším značně anglofilském důstojnickém sboru, vycvičeném Brity a Američany) prosadily během desetileté vlády fundamentalistického vojenského vůdce generála Muhammada Zijáula Haka.

Ačkoliv Mušaraf dával najevo svou městskou image, měl rád skotskou a obdivoval Turecko, nepatřil k pákistánským sekularistům, k nimž tak vzhlížejí indičtí liberálové. Naopak, pěstoval si pověst zastánce tvrdé protiindické linie. Skutečnost, že jeho rodina po rozdělení země prchla z Indie, u něj navíc vyvolávala pocit křivdy: všeobecně se říkalo, že vztahy s Indií považoval za sled příležitostí k pomstě za to, co jeho rodina vytrpěla během uprchlického pozdvižení v roce 1947.

Jako náčelník armádního štábu Mušaraf řídil roku 1999 katastrofickou invazi do Kargilu, kdy Pákistán podloudně vyslal své vojáky za linie příměří, aby obsadili strategicky významné kopce shlížející na klíčovou indickou silnici. Indické tajné služby zaznamenaly, jak se Mušaraf tímto činem během návštěvy Pekingu vychloubal na nechráněné telefonní lince. Poněvadž invaze byla prokazatelně nezákonná a provokativní, Pákistán popřel, že by se jí účastnili řádní vojáci, což v důsledku vedlo k tomu, že když byli s velkými ztrátami na obou stranách odraženi, Mušaraf odmítl převzít těla svých vojáků. V indicko-pákistánských vztazích to byl nejhlubší propad a nikdo v Dillí už nikdy nebyl ochoten Mušarafovi znovu věřit.