0

Zahalené marocké feministky

Často se předpokládá, že ve společnostech prožívajících náboženské oživení, zejména pak v islámském světě, není místo pro moderní feminismus, který tak může učinit jen malý pokrok. Reálný pokrok dosažený v posledních letech v Maroku v oblasti ženských práv však svědčí o něčem jiném: jedinečná kombinace aktivismu ze strany sekulárních i nábožensky založených žen, kalkulace politických stran a významná role krále zde vedly ke skutečnému pokroku.

Průkopnice mezi marockými feministkami zahájily svou činnost brzy po získání nezávislosti v roce 1956. Ačkoliv šlo vesměs o stoupenkyně liberálního pohledu na svět, uznávaly tyto ženy důležitost islámu v celé marocké společnosti. V důsledku toho si dávaly záležet, aby své požadavky zasadily do rámce, jenž obsahoval značnou míru islámské identity.

Tato první generace marockých feministek se řídila klíčovým postřehem: vzájemné vazby mezi muži a ženami nediktuje náboženství, nýbrž sociální praxe, která často využívá náboženství jako posilující prostředek. Ženy a jejich sexuální čistota byly například spojovány se ctí mužů a jejich rodin – zastánci tuto spojitost hájili tím, že je zakotvena v islámu. Podle aktivistek však měly podobné spojitosti jen udržovat nadvládu nad ženami a nebyly součástí islámu, nýbrž marocké společnosti.

V 90. letech cítilo Maroko dopady íránské revoluce a nástupu Spojených států do role jediné globální supervelmoci po skončení studené války. Stejně jako mnoho muslimských zemí v této nové éře začalo i Maroko zažívat znovuoživení politického islámu. To ohrožovalo autoritu krále, který dohlížel na náboženské zřízení, ale i úsilí feministek o zmírnění marockého zákona o rodině, který byl založen na zkostnatělém pohledu náboženských učení.

Táž decentralizace autority, která posílila islamistická hnutí, však zároveň dala moc marockým ženám. Ženy, které teď byly vzdělanější a prostřednictvím médií či vlastního cestování udržovaly užší kontakt s globálními proudy, se začaly zapojovat do marockých politických debat. Napadaly nerovné postavení žen v právním systému, přicházely s novými myšlenkami týkajícími se role žen v marocké společnosti a zpochybňovaly praktiky, které byly dlouho chápány jako islámské.

Rovněž jejich strategie zaznamenala posun a začala se zaměřovat na rostoucí význam náboženských hodnot při utváření společnosti a globálních vztahů. Rouška se v důsledku toho stala mechanismem, jak dát veřejnosti pocítit svou přítomnost a jak získat v náboženských debatách důvěryhodnost. Během posledního desetiletí se počet marockých žen, které hrají aktivní roli v islamistických sdruženích či politických stranách, dramaticky zvýšil.

Rostoucí význam roušky zvýraznil také důležité rozdíly mezi muži a ženami v Maroku. Pro mnoho mužů, islamistů i neislamistů, zůstává rouška znakem přidruženosti k islámu a tradiční zbožnosti. Pro mnoho žen je však symbolem osvobození – známkou toho, že se v marocké veřejnosti angažují způsobem, jenž odráží jejich vlastní smysl pro náboženskou praxi.

Liberální marocké feministky tento důvod používání roušky řadou marockých žen chápou a vybízejí k dialogu se zahalenými aktivistkami z islamistického tábora. Známky spolupráce jsou zřejmé: stále častější používání arabštiny namísto francouzštiny, diskuse předpokládající skutečnou znalost islámského Písma a pochopení, že islám se i nadále liší od tradičních praktik.

Liberální feministky zároveň začaly věnovat větší úsilí spíše občanským sdružením než politickým stranám. To rozšířilo jejich záběr na celou marockou společnost a na otázky, jak lze lidi obdařit mocí zlepšovat vlastní životy. V důsledku toho liberální feministky posílily svůj vliv jak mezi rozhodujícími politiky, tak i mezi nábožensky založenými ženami.

To vše se děje v době větší politické otevřenosti a demokratizace: v době vůbec první socialistické vlády ustavené v roce 1998, mladšího a otevřenějšího krále, který nastoupil na trůn v roce 1999 – a jehož demokraté obou pohlaví označují za marockého „prvního feministu“ –, a systému kvót, díky němuž se v roce 2002 dostalo do parlamentu 35 žen. Tento parlament schválil v roce 2004 nový zákon o rodině, který nařizuje úplnou rovnost mužů a žen v roli „hlavy rodiny“, plnou pravomoc státních soudů v otázkách rozvodu, vytvoření zvláštních rodinných soudů a možnost svěřit dítě do péče matky v případě rozvodu.

V Maroku lze tedy jen těžko hovořit odděleně o feminismu „sekulárním“ a „islámském“. Ženy stále více argumentují tím, že jim byla plná role ve společnosti záměrně odepírána ne proto, že to předepisuje islám, nýbrž proto, že zjevení islámu proběhlo v hluboce patriarchálním sociálním kontextu. Feministické interpretace náboženských textů – podněcované rostoucím počtem žen ve významných náboženských funkcích – představují i nadále hozenou rukavici tradicionalistům všeho druhu.

Ženské hnutí v Maroku – které dnes tvoří most mezi sekulární a náboženskou komunitou – představuje příklad síly sociálního myšlení v tradiční společnosti. Přezkoumáním tradičních výkladů Písma celá věc nekončí. Právě díky tomuto kvasu Maroko revidovalo nejen zákon o rodině, ale i základní zákony týkající se státní příslušnosti, vlastnictví sdělovacích prostředků a politických organizací.

Obhajoba žen rovněž zformulovala nový přístup ke zmírňování chudoby v Maroku v podobě Národní iniciativy lidského rozvoje, která v sobě spojuje úsilí o zlepšování vzdělanosti se zajišťováním lepších hygienických podmínek a bydlení. Není přehnané tvrdit, že hnutí marockých žen se stalo hnací silou reforem, přitažlivé islamizace, modernizace, demokratizace a feminismu.