0

Zahalené marocké feministky

Často se předpokládá, že ve společnostech prožívajících náboženské oživení, zejména pak v islámském světě, není místo pro moderní feminismus, který tak může učinit jen malý pokrok. Reálný pokrok dosažený v posledních letech v Maroku v oblasti ženských práv však svědčí o něčem jiném: jedinečná kombinace aktivismu ze strany sekulárních i nábožensky založených žen, kalkulace politických stran a významná role krále zde vedly ke skutečnému pokroku.

Průkopnice mezi marockými feministkami zahájily svou činnost brzy po získání nezávislosti v roce 1956. Ačkoliv šlo vesměs o stoupenkyně liberálního pohledu na svět, uznávaly tyto ženy důležitost islámu v celé marocké společnosti. V důsledku toho si dávaly záležet, aby své požadavky zasadily do rámce, jenž obsahoval značnou míru islámské identity.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Tato první generace marockých feministek se řídila klíčovým postřehem: vzájemné vazby mezi muži a ženami nediktuje náboženství, nýbrž sociální praxe, která často využívá náboženství jako posilující prostředek. Ženy a jejich sexuální čistota byly například spojovány se ctí mužů a jejich rodin – zastánci tuto spojitost hájili tím, že je zakotvena v islámu. Podle aktivistek však měly podobné spojitosti jen udržovat nadvládu nad ženami a nebyly součástí islámu, nýbrž marocké společnosti.

V 90. letech cítilo Maroko dopady íránské revoluce a nástupu Spojených států do role jediné globální supervelmoci po skončení studené války. Stejně jako mnoho muslimských zemí v této nové éře začalo i Maroko zažívat znovuoživení politického islámu. To ohrožovalo autoritu krále, který dohlížel na náboženské zřízení, ale i úsilí feministek o zmírnění marockého zákona o rodině, který byl založen na zkostnatělém pohledu náboženských učení.

Táž decentralizace autority, která posílila islamistická hnutí, však zároveň dala moc marockým ženám. Ženy, které teď byly vzdělanější a prostřednictvím médií či vlastního cestování udržovaly užší kontakt s globálními proudy, se začaly zapojovat do marockých politických debat. Napadaly nerovné postavení žen v právním systému, přicházely s novými myšlenkami týkajícími se role žen v marocké společnosti a zpochybňovaly praktiky, které byly dlouho chápány jako islámské.

Rovněž jejich strategie zaznamenala posun a začala se zaměřovat na rostoucí význam náboženských hodnot při utváření společnosti a globálních vztahů. Rouška se v důsledku toho stala mechanismem, jak dát veřejnosti pocítit svou přítomnost a jak získat v náboženských debatách důvěryhodnost. Během posledního desetiletí se počet marockých žen, které hrají aktivní roli v islamistických sdruženích či politických stranách, dramaticky zvýšil.

Rostoucí význam roušky zvýraznil také důležité rozdíly mezi muži a ženami v Maroku. Pro mnoho mužů, islamistů i neislamistů, zůstává rouška znakem přidruženosti k islámu a tradiční zbožnosti. Pro mnoho žen je však symbolem osvobození – známkou toho, že se v marocké veřejnosti angažují způsobem, jenž odráží jejich vlastní smysl pro náboženskou praxi.

Liberální marocké feministky tento důvod používání roušky řadou marockých žen chápou a vybízejí k dialogu se zahalenými aktivistkami z islamistického tábora. Známky spolupráce jsou zřejmé: stále častější používání arabštiny namísto francouzštiny, diskuse předpokládající skutečnou znalost islámského Písma a pochopení, že islám se i nadále liší od tradičních praktik.

Liberální feministky zároveň začaly věnovat větší úsilí spíše občanským sdružením než politickým stranám. To rozšířilo jejich záběr na celou marockou společnost a na otázky, jak lze lidi obdařit mocí zlepšovat vlastní životy. V důsledku toho liberální feministky posílily svůj vliv jak mezi rozhodujícími politiky, tak i mezi nábožensky založenými ženami.

To vše se děje v době větší politické otevřenosti a demokratizace: v době vůbec první socialistické vlády ustavené v roce 1998, mladšího a otevřenějšího krále, který nastoupil na trůn v roce 1999 – a jehož demokraté obou pohlaví označují za marockého „prvního feministu“ –, a systému kvót, díky němuž se v roce 2002 dostalo do parlamentu 35 žen. Tento parlament schválil v roce 2004 nový zákon o rodině, který nařizuje úplnou rovnost mužů a žen v roli „hlavy rodiny“, plnou pravomoc státních soudů v otázkách rozvodu, vytvoření zvláštních rodinných soudů a možnost svěřit dítě do péče matky v případě rozvodu.

V Maroku lze tedy jen těžko hovořit odděleně o feminismu „sekulárním“ a „islámském“. Ženy stále více argumentují tím, že jim byla plná role ve společnosti záměrně odepírána ne proto, že to předepisuje islám, nýbrž proto, že zjevení islámu proběhlo v hluboce patriarchálním sociálním kontextu. Feministické interpretace náboženských textů – podněcované rostoucím počtem žen ve významných náboženských funkcích – představují i nadále hozenou rukavici tradicionalistům všeho druhu.

Fake news or real views Learn More

Ženské hnutí v Maroku – které dnes tvoří most mezi sekulární a náboženskou komunitou – představuje příklad síly sociálního myšlení v tradiční společnosti. Přezkoumáním tradičních výkladů Písma celá věc nekončí. Právě díky tomuto kvasu Maroko revidovalo nejen zákon o rodině, ale i základní zákony týkající se státní příslušnosti, vlastnictví sdělovacích prostředků a politických organizací.

Obhajoba žen rovněž zformulovala nový přístup ke zmírňování chudoby v Maroku v podobě Národní iniciativy lidského rozvoje, která v sobě spojuje úsilí o zlepšování vzdělanosti se zajišťováním lepších hygienických podmínek a bydlení. Není přehnané tvrdit, že hnutí marockých žen se stalo hnací silou reforem, přitažlivé islamizace, modernizace, demokratizace a feminismu.