11

Co je motorem mravního pokroku?

DAVOS – Co by se stalo, kdyby se starořecký filozof Platón zapojil do soudobých rozprav o onom typu otázek, jež prvně kladl právě on a nás dodnes souží? Podle mého názoru by měl řadu nových otázek – mimo jiné k našemu čím dál psychologičtějšímu přístupu k filozofické diskusi.

Platón by pravděpodobně zamířil do předního globálního technologického uzlu: kalifornské centrály Googlu. Tam by se mohl dát do řeči s vývojářem softwaru, třeba o tom, zda lze etické otázky zodpovědět pomocí crowdsourcingu. Patrně by se mu velmi líbila představa informačních obláčků – tak abstraktní, tak platónská – a Google by považoval za ideální nástroj k tomu, aby dohnal obří vědecké a technické pokroky posledních dvou tisíciletí.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Nejvíc by ale Platóna zřejmě udivil mravní pokrok světa. Vždyť právě on byl přesvědčen, že být „filozofem“ znamená vzít na sebe povinnosti reformátora morálky. Avšak přestože mravnost byla vždy středobodem jeho úvah, mnohé morální pravdy, jež dnes pokládáme za samozřejmost, mu ani nepřišly na mysl.

Platón byl sice například odpůrcem zotročování Řeků, ale tak jako každý jiný starověký Řek schvaloval zotročování „barbarů“ (Neřeků). Naproti tomu dnes by i naprosto nefilozofická osoba – řekněme Platónova „mediální eskorta“ – dokázala vysvětlit, proč je otroctví zavrženíhodné: „Člověk je člověk. Život každého člověka je stejně důležitý jako život kohokoli jiného.“

Byť se tento úsudek může zdát naprosto samozřejmý, světu trvalo tisíce let, než k němu dospěl – a v mnoha ohledech si jej teprve musí v úplnosti osvojit. Nicméně můžeme se dnes společně ohlédnout za našimi předky, kteří vlastnili otroky, bili ženy, týrali děti, upalovali kacíře a kolonizovali, a ptát se, čím to že ani ti mravně nejvyspělejší mezi nimi nedokázali pochopit, že by se tak chovat neměli. Co bylo motorem tohoto pokroku?

Platón se domníval, že mravní pokrok je v zásadě intelektuální proces, poháněný racionálními argumenty; tento postoj podpořili mnozí nejvlivnější filozofové morálky, od Barucha Spinozy a Immanuela Kanta po Johna Rawlse a Petera Singera. Řada jiných filozofů však nadvládu rozumu v mravním životě člověka odmítla a souhlasí s tvrzením Davida Huma, že „rozum sám o sobě je naprosto netečný“. Mají za to, že žádná ryze abstraktní argumentace nás nemůže přimět, abychom jednali tak, jak nechceme.

Jestliže námi nedokáže pohnout rozumný argument, co tedy? Nasnadě je jedna prostá odpověď: emoce.

Mravní city, zejména empatie, umí zařídit to, co žádný chladný úsudek nedokáže: nutí nás pocítit – a tedy chtít zohlednit – prožitky ostatních. Čím víc cítíme, tím jsme starostlivější – a tím mravnější jsou naše pohnutky. Krátce, vyvinutější smysl pro vcítění uvádí po pohybu morální pokrok.

Při tomto posunu pozornosti od rozumu k emocím morální filozofie rostoucí měrou ustupuje psychologii morálky, která nám má díky zapojování idejí z evoluční biologie čím dál tím víc co říct o přirozenosti člověka a jeho mravním životě. Jádrem jejích úvah je v posledku přírodní výběr.

Morální city jako empatie jsou výsledkem slepých pochodů adaptace stejně jako náš vzpřímený postoj a protistojné palce – vlastnosti vepsané do našeho druhu šířením určitých genů. My lidé jsme nejvíce empatičtí k těm, kdo s námi sdílejí největší část našich genů: ke svým potomkům, rodičům, sourozencům a s ubývající intenzitou k širší rodině a kmeni. Empatie k nim nás dokonce může přimět k obětem, které ohrožují naše osobní přežití, což však s ohledem na zachování společných genů dává naprostý smysl.

Ovšemže empatie není jedinou složkou zděděné přirozenosti, která formuje naše chování k druhým. Existuje také přesvědčivé evoluční vysvětlení xenofobie.

Lidé se vyvinuli z primátů, již vytvářeli komunity, které v zájmu přežití spolupracovaly. Vzhledem k zřejmým výhodám přístupu k většímu území, ve kterém sbíraly plody a lovily, se k cizincům – zejména těm s rysy, které poukazovaly na jejich genetickou vzdálenost – přistupovalo jako k nepřátelům. V tomto smyslu je představa „my versus oni“ pro vývoj člověka fundamentální a nadále formuje naše interakce.

Empatii i xenofobii lze sice vysvětlit pomocí přírodního výběru, ale zároveň obě mohou upravovat kulturní faktory. Mají ale obě rovnocenný nárok na status mravní emoce?

V úzkém poli psychologie morálky ano. Psychologické líčení příběhu našeho mravního vývoje skutečně nepřináší žádný důvod, který by nás pobízel k potlačování jednoho přirozeného sklonu a k tříbení jiného.

Psychologie morálky ale nemusí zachycovat celý příběh. Neexistuje jediný důvod, proč bychom neměli mít jak psychologii morálky, tak morální filozofii: psychologii k vysvětlení, proč je mravní vývoj možný a bolestivě pomalý, a filozofii k vyjasnění, co představuje mravní pokrok, a k tomu, aby nás postrkovala správným směrem.

Jsme myslící, uvažující lidské bytosti a geny nejsou pány našeho osudu. Neměli bychom se nechat uchvátit vysvětlovací schopností behaviorálních věd natolik, že bychom podlehli přesvědčení, že mravní pokrok je predeterminovaný.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Psychologie vypráví zúžený příběh, který opomíjí naše dřívější morální pokroky a náročnou argumentační práci, jíž je zapotřebí k dalšímu rozšíření těchto pokroků v budoucnosti. Platón by takový náhled omítl. Učinit bychom tak měli i my.

Z angličtiny přeložil David Daduč