11

Munova jihokorejská Ostpolitik

SOUL – Novým prezidentem Jihokorejské republiky byl nedávno zvolen Mun Če-in z Korejské demokratické strany. V demokratických dějinách země jde o druhé předání moci konzervativcem liberálovi. Všechno nečekaně začalo loni v říjnu, kdy vypukl korupční skandál kolem tehdejší prezidentky Pak Kun-hje, jenž vyvrcholil jejím odvoláním a sesazením z funkce počátkem letošního roku. Odstranění Pak sice bylo bolestné, ale zároveň ukázalo odolnost jihokorejské demokracie.

Mun převezme úřad v době zvýšeného napětí ve vztazích se Severní Koreou. Chceme-li pochopit, jaký typ politiky bude prezident uskutečňovat, musíme být obeznámení s liberálním zahraničněpolitickým smýšlením v Jižní Koreji od dob prezidentského působení Kim Te-džunga v letech 1998-2003.

Kim byl svědkem pokojného konce studené války v Evropě a chtěl dovést pokračující konfrontaci své země s komunistickým Severem k podobně nenásilnému rozuzlení. Usiloval tedy o přímé angažmá se Severní Koreou a jeho nástupce Ro Mu-hjon po něm jeho „sluneční politiku“ převzal. Před svou smrtí v roce 2009 byl Ro (pod nímž jsem působil jako ministr zahraničí) Munovým politickým rádcem a blízkým přítelem.

Sjednocení Německa, jemuž v posledních desetiletích studené války předcházela politika přímého angažmá neboli Ostpolitik ze strany SRN vůči východnímu Německu, byla pro Kima zdrojem hluboké inspirace. Tuto politiku začal v 70. letech seriózně realizovat tehdejší spolkový kancléř Willy Brandt a v roce 1982 na ni po nástupu do funkce navázal Helmut Kohl. Ostpolitik sice nemohla změnit podstatu východoněmeckého režimu, ale vytvořila silnou závislost NDR na západním Německu a zajistila Kohlovi značnou politickou páku během procesu sjednocování.

Většina korejských liberálů si samozřejmě uvědomuje, že Severní Korea není východní Německo, které nikdy nehrozilo SRN ani Spojeným státům jadernými zbraněmi. Mun a jeho stoupenci přesto pokládají za politováníhodné, že konzervativní jihokorejští prezidenti počínaje I Mjong-bakemnepokračovali ve sluneční politice tak, jako Kohl pokračoval v Ostpolitik.Kdyby ano, KLDR by možná byla na Jižní Koreji závislejší než na Číně, v kterémžto případě by američtí a jihokorejští představitelé nemuseli ustavičně prosit Peking, ať přitáhne severokorejskému režimu uzdu.

Jihokorejští liberálové si také uvědomují, že strategická situace je dnes výrazně jiná než v Kimově a rané Roově éře, kdy ještě Severní Korea nebyla de facto jaderným státem. Chce-li Mun realizovat svůj liberální sen o národním sjednocení, bude se muset popasovat s mnohem větší výzvou, než jaké čelili jeho předchůdci.

Mun stále půjde za svým snem, ale bude to dělat uvážlivě a se zřetelem na geopolitickou realitu. V nedávném rozhovoru pro Washington Post dal jasně najevo, že pokládá jihokorejské spojenectví s USA za základ své diplomacie, a slíbil, že nezahájí rozhovory se Severní Koreou bez předchozích konzultací s USA. Vedle oficiálních rozhovorů by se však také mohl pokusit angažovat Sever oživením mezikorejské spolupráce v oblastech zdravotnictví a životního prostředí, které se nacházejí mimo rámec mezinárodních sankcí.

Konzervativní prezidenti – zejména Pak – v posledních devíti letech ukončili veškeré styky se Severní Koreou ve snaze dotlačit ji k denuklearizaci. Jihokorejští liberálové tvrdí, že tato politika narušila celostátní cíl pokojného znovusjednocení, neboť z něj učinila prázdnou frázi. Domnívají se, že zachování mezikorejských vztahů se stane základem pro opětovné sjednocení poloostrova, stejně jako to Ostpolitik dokázala v Německu. Mun tak bude s největší pravděpodobností uskutečňovat dvoukolejnou strategii kombinující denuklearizaci se zapojováním do struktur a přípravami na konečné sjednocení.

Mun připouští, že ostré sankce budou nezbytné pro to, aby Severní Korea usedla k jednacímu stolu. Jeho vláda tudíž nebude mít zásadní spor s USA, zvláště když nyní americký ministr zahraničí Rex Tillerson prohlásil, že USA neusilují o změnu režimu v KLDR.

Mun navíc bude mít oproti svým konzervativním předchůdcům větší manévrovací prostor k tomu, aby Američanům pomohl dospět k obdobné dohodě, jakou mají s Íránem; k dohodě, jejímž cílem bude zmrazení severokorejských jaderných a raketových aktivit. Pokud se však americký prezident Donald Trump snaží dosáhnout toho, aby Jižní Korea zaplatila za nedávno instalovaný americký protiraketový systém THAAD („Konečná obrana výškových oblastí“), pak to Mun bude muset odmítnout. Jinak narazí na silný domácí odpor levice i pravice.

Posledním, ale klíčovým tématem je Čína, s níž má Korea trpké zkušenosti. Peking se do jejích záležitostí vměšoval vždy, když pokládal Korejský poloostrov za potenciální předmostí pro svou invazivní námořní sílu. Čína zasáhla v roce 1592, když se Japonsko připravovalo zaútočit na dynastii Ming tím, že si nejprve podrobí korejskou dynastii Čoson. Totéž se stalo během čínsko-japonské války v roce 1894 a pak znovu během korejské války počátkem 50. let.

Navzdory této minulosti korejští liberálové uznávají, že se sjednocení neobejde bez spolupráce s Čínou. V důsledku toho bude muset Munova vláda udržovat pevné spojenectví s USA a současně se snažit o vylepšení vztahů s Čínou, které ochladly ve chvíli, kdy Jižní Korea souhlasila s rozmístěním systému THAAD na svém území. Mun se možná pokusí rozptýlit čínské obavy tvrzením, že systém je pouze dočasný a po denuklearizaci Severní Koreje by se dal odstranit.

Ti, kdo předpovídají, že Munovo prezidentství naruší jihokorejské vztahy s USA a Japonskem, se dozajista mýlí. Bylo to koneckonců liberální Roovo prezidentství, během něhož Jižní Korea uzavřela dohodu o volném obchodu se Spojenými státy, umožnila opětovné rozmístění amerických vojáků na svém území a vyslala vlastní jednotky do Iráku, kde bojovaly po boku USA. Mun se k tomuto odkazu přihlásí a pokusí se oživit další, aktualizovanou a obnovenou verzi sluneční politiky, která ztělesňuje nejzákladnější dlouhodobou touhu Jižní Koreje.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.