4

Cenový paradox

LONDÝN – V roce 1923 řešil John Maynard Keynes zásadní ekonomickou otázku, která zůstává platná dodnes. „Inflace je nespravedlivá a deflace neúčelná,“ napsal. „Škodlivější z těchto dvou je zřejmě deflace, poněvadž je horší… vyvolat nezaměstnanost než zklamat rentiéra. Není však nutné, abychom vážili jedno zlo proti druhému.“

Logika tohoto argumentu se zdá nevyvratitelná. Jelikož je řada smluv z měnového hlediska pevná (tedy nesnadno revidovatelná), poškodily by ekonomiku inflace i deflace. Rostoucí ceny snižují hodnotu úspor a penzí, zatímco klesající ceny snižují očekávání zisku, podněcují hromadění zásob a zvyšují reálnou zátěž dluhu.

Keynesův výrok se stal převládajícím poznatkem měnové politiky (jedním z mála jeho tvrzení, která přežila). Podle konvenční moudrosti by vlády měly usilovat o stabilní ceny s lehkým příklonem k inflaci, aby se stimulovala „vitalita“ podnikatelů a prodejců.

Během deseti let před finanční krizí z roku 2008 stanovovaly nezávislé centrální banky inflační cíl ve výši zhruba 2%, aby poskytly ekonomikám „kotvu“ cenové stability. Nikdo neměl očekávat, že cenám bude umožněno odchýlit se od tohoto cíle jinak než jen dočasně. Nejistota ohledně budoucího vývoje cen měla zcela vymizet z obchodních kalkulací.