0

Měnová politika a evropský růst

„Experti“ ze všech oblastí se opět snaží vyvíjet tlak na Evropskou centrální banku, aby zmírnila svou protiinflační měnovou politiku s cílem posílit ekonomický růst v eurozóně. Bolesti, jimiž Evropa dnes trpí, ale měnová politika nevyléčí. Pro samou kritiku totiž lidé mnohdy nevidí, že od uvedení společné evropské měny eurozóna ve skutečnosti zažila období obrovského hospodářského rozvoje. Širší makroekonomické předpoklady udržitelného rozvoje jsou dnes opravdu příznivější než dříve. Evropa by se měla naučit využívat svůj ekonomický potenciál. Musíme si proto uvědomovat, jak měnová politika může či nemůže přispět k evropskému růstu tak, aby se nezapomínalo na další nezbytné, a z politického hlediska zdánlivě obtížné reformy. Nejlepší dostupné důkazy i přes teoretické pochybnosti naznačují, že inflace z dlouhodobého pohledu škodí jak výkonu, tak blahobytu společnosti. Z toho plyne, že pro udržení dlouhodobého růstu by centrální banka udělala nejlépe, kdyby prováděla politiku namířenou na udržování střednědobé cenové stability. Tento názor je ostatně součástí stanov ECB, v nichž se jednoznačně praví, že jejím „primárním cílem… je udržovat cenovou stabilitu“. Jak je to ale s krátkodobou stabilitou? Mnoho pozorovatelů soudí, že měnová politika namířená na cenovou stabilitu může vést k dlouhodobým, a v extrémních případech až k trvalým negativním pohybům ve výkonu. Zmiňují zde mechanismus hystereze – jev, kdy některé faktory, např. amortizace lidského kapitálu nebo dojednávání mezd lidmi, kteří jsou „uvnitř“, znemožňuje těm, co jsou „venku“ získat práci –, díky kterému mívají přechodné otřesy trvalý dopad na výkon. Právě proto, argumentují tito pozorovatelé, by centrální banky měly být opatrnější, pokud jde o zpřísnění antiinflačních politik, protože jakýkoli nepříznivý dopad může být nakonec trvalejší a nákladnější. Z toho plyne, že by centrální banky měly dát růstu šanci, i kdyby to mělo znamenat riziko inflace. I když odhlédneme od všech teoretických předností i záporů tohoto argumentu, zaslouží si tato doporučení blíže prozkoumat. Měnové politiky soustřeďující se na krátkodobou cyklickou stabilizaci jsou už předem odsouzeny k neúspěchu, a to pro obrovskou nejistotu, kterou s sebou tyto dolaďovací snahy přinášejí. Jediným garantovaným důsledkem by bylo oslabení snah bank zastavit inflaci, ovšem bez hmatatelného výsledku co do úrovně a nestálosti střednědobého výkonu. Pravděpodobným výsledkem by vskutku byl slabší růst a vyšší nezaměstnanost. Následkem takové hybridní politiky by centrální banka musela bez záruky riskovat inflaci, což by snížilo její důvěryhodnost, pokud jde o udržení střednědobé cenové stability. Vyřešení ekonomických problémů měnovou politikou je lákavé, ale dočasné a nedostatečné řešení. Jedinou jistou cestou, jak v eurozóně dosáhnout udržitelného vývoje je zvýšit její růstový potenciál. Tento potenciál ovšem závisí na mnoha faktorech, jako je pracovní síla, kapitál, vědomosti a především pak to, s jakou efektivností jsou využívány. Zdařilé vyžití těchto faktorů závisí na strukturálních rysech ekonomiky, především na tom, zda v ní existují konkurenceschopné trhy a legislativní rámec, který nikoli brzdí, nýbrž podporuje obchod. Dnes už víme, že v zemích eurozóny se vyskytuje celá řada strukturálních rysů, jež aktivně brzdí růst. V produktových trzích je to mimo jiné relativně vysoký podíl vládních zásahů do ekonomických aktivit a s tím spojená výše daní, omezení konkurence na produktových trzích a nedostatečně vyvinuté finanční trhy. Na pracovních trzích zemí Eurolandu existují závažné strukturální překážky, které mají v mnoha zemích za následek vysokou míru nezaměstnanosti. Silně negativní vliv mají též nedostatečně propracované mzdové zákony a legislativa chránící zaměstnance. Další překážky tvorbě pracovních míst se skrývají v systémech daní z příjmu a státních příspěvků a hlavně pak v jejich interakci. Přičtěme k tomu nesčetná omezení ve mzdových systémech a nedostatky ve vzdělávání a školení a vyjde nám celá série překážek bránících růstu zaměstnanosti, které lze vyřešit pouze strukturální reformou, nikoli však měnovou politikou. V některých oblastech, jako je deregulace a rozvoj finančních trhů, již reformy probíhají, což je vskutku povzbudivé. Další pokrok je však nezbytný. Co může taková stabilní strategie podporující konkurenci a trh dokázat, jsme viděli na hospodářském výkonu Spojených států v 90. letech. Začalo se hovořit o „nové ekonomice“, kde zužitkování pokroku v informačních a komunikačních technologiích – podpořené fungující tržní strukturou, globalizací a stabilním makroekonomickým rámcem – vedlo k výraznému zlepšení dlouhodobých hospodářských vyhlídek. Potenciál pro takový růst existuje samozřejmě i v Evropě. Eurozóna může těžit ze všudypřítomného uplatnění nových informačních a komunikačních technologií, neboť většina ukazatelů svědčí o tom, že v této oblasti (kromě mobilních telefonů) Evropa výrazně pokulhává za Amerikou. Možnosti existují také v rostoucí integraci eurozóny do globální ekonomiky, což by zvýšilo a podpořilo konkurenci (díky jednomu společnému trhu a jednotné měně) a deregulaci produktových trhů. Pokud v těchto směrech dojde k pokroku, mohla by Evropa v blízké době zažít mnohem intenzivnější růst než dosud. Jinými slovy, klíčem k dosažení udržitelného růstu v eurozóně – a k využití celého potenciálu vyplývajícího z technologických inovací a příležitostí, jež nabízejí konkurenční globální trhy – je komplexní program strukturálních reforem. Měnová politika, kterou uplatňuje Evropská centrální banka, není s to tyto reformy nahradit. Pokusem o dosažení střednědobé cenové stability může ECB nanejvýš poskytnout stabilní měnový rámec, uvnitř kterého pak Evropa může realizovat svůj ekonomický potenciál.