2

Zuřiví kritikové Banky pro mezinárodní platby

PRAHA – Možná se to zdá nepravděpodobné, ale centrální bankovnictví začalo být vzrušující. Tento vývoj není nutně vítaný. Rozhodnutí činěná od globální finanční krize v letech 2008-2009 čelními měnovými autoritami jsou neortodoxní, kreativní a někdy i riskantní. Jejich dnešní zásadní volby budou mít dopad na globální ekonomiku v několika příštích desetiletích.

Centrální bankéři navíc začali hlasitěji vyjadřovat rázná stanoviska v hromadných sdělovacích prostředcích, jako by se snažili získat na svou stranu veřejné mínění. Je to silná a nebezpečná kombinace. V tomto prostředí by se mělo spravedlivě dopřát sluchu i střízlivým a informovaným hlasům, jako je hlas Banky pro mezinárodní platby (BIS), této centrální banky centrálních bank. Mnozí centrální bankéři se bohužel snaží BIS marginalizovat, místo aby se jí vážně zabývali.

Jedna z nejsvárlivějších debat se vede o otázce, kdy ukončit „nekonvenční“ opatření měnové politiky, která byla zavedena po finanční krizi s cílem zajistit, aby banky dál půjčovaly, a tím stimulovat růst a odvrátit deflaci. Někteří centrální bankéři se nyní obávají, že předčasné ukončení těchto opatření uvrhne ekonomiku zpátky do recese. Další mají naopak obavy, že ačkoliv bylo původním cílem současné strategie zabránění hospodářskému kolapsu, dnes tato strategie zasévá semínka budoucí nestability včetně nafouknutí další bubliny cen aktiv.

Ve snaze vyřešit podobná dilemata se politici přou také o otázku, zda se zaměřit na tradiční měnové nástroje, jako jsou úrokové sazby, nebo zda více využívat takzvaných „makroobezřetnostních opatření“, jako jsou navýšení kapitálového požadavku a kapitálové polštáře nebo úpravy poměrů loan-to-value u bank.