0

Vzorce šílenství

Služby v oblasti duševního zdraví se po celém světě zakládají na předpokladu, že být rozrušený nebo dezorientovaný je určitá obtíž podobná onemocněním. K nám do Australasie jsme tento náhled importovali ze zámoří a aktivně jsme potlačovali holističtější maorská a austrálská chápání lidského strádání. Učinili jsme tak navzdory bezpočtu studií, které prokazují, že míra zotavení z „duševních onemocnění“ je v „zaostalých“ zemích mnohem příznivější než ve „vyspělých“ společnostech.

V současnosti se čím dál větší počet těžkostí nově definuje jako „poruchy“ nebo „choroby“, údajně zapříčiněné genetickými předpoklady a biochemickými nevyváženostmi. Události života se zužují na pouhé roznětky fundamentální biologické časované bomby.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Pocit velkého smutku se tak proměnil v „depresivní poruchu“. Přílišné obavy jsou „úzkostnou poruchou“. Bolestivá plachost se stala „vyhýbavou poruchou osobnosti“. Bít ostatní je „porucha kontroly impulzu“. Přílišné hraní hazardních her, pití, užívání drog či konzumace potravin jsou také onemocnění. Totéž platí pro přijímání příliš málo potravy, spánku nebo sexu. Naše Diagnostická a statistická příručka duševních onemocnění obsahuje 886 stran takových chorob. Neobvyklé nebo nežádoucí projevy se označují za „symptomy“ a používaná pojmenování za „diagnózy“.

Děti jsou také rozdělovány do škatulek. Mít špatné výsledky v matematice se proměnilo v „dyskalkulii“. Bezohlednost k pocitům ostatních lidí (kdysi nazývaná nevychovaností) znamená, že dítě trpí „poruchou chování“. Pokud se k tomu váží projevy vzteku vůči dospělým, pak má chlapec či děvče (a obvykle chlapec) „opozičně vzdorovitou poruchu“.

„Diagnóza“, o které se často píše ve sdělovacích prostředcích, je „snížená míra soustředění a hyperaktivita“. Mezi „symptomy“ patří ošívat se, ztrácet věci, příliš mluvit a nedokázat si tiše hrát nebo se střídat s ostatními. Samozřejmě že některé děti mají občas problémy. Ale pomáhá jim někdo? Občas možná stanovení „diagnózy“ ukrývá příčiny a problém umisťuje výhradně do nitra dítěte, které je tím často stigmatizováno.

Sestavovat soupisy projevů chování, označovat osoby, jež je vykazují lékařsky znějícími přívlastky a poté přítomnosti těchto projevů využívat jako důkazu, že daná osoba trpí stanovenou chorobou, je vědecky nesmyslné. Neříká nám to nic o příčinách ani o řešeních.

Jak se stalo, že si tento zjednodušující, rozhodně nevědecký a často škodlivý přístup vydobyl natolik dominantní postavení?

Zaprvé, je lákavé nemuset čelit bolestivým událostem našich životů, jež mohou být příčinou obtíží. Pokud jednoduše přijmeme nabízenou diagnózu, není na koho svalovat vinu. Nikdo nemusí nic dělat jinak – stačí brát tablety. Máme prostě jen tolik smůly, že nás trápí „nemoc“.

Zadruhé, model individuální patologie je neocenitelný pro politiky. Nemusejí utrácet peníze za preventivní programy, které by řešily psychosociální problémy – drtivý stres, bídu, diskriminaci, zneužívání a zanedbávání dětí a osamělost, abychom jmenovali jen namátkou –, u nichž výzkumy opakovaně prokázaly, že jsou významným faktorem podlamujícím duševní zdraví.

Zatřetí, vzrušující vývoj v oblasti technologií umožňujících studium mozku a genů vyvolal naději, že se blížíme k objevu biologických příčin lidského trápení a zmatenosti a jejich řešení.

Konečně, do debaty o vlivu vrozených daností a životních zkušeností vstoupil nový účastník. Farmaceutický průmysl, podněcovaný naší touhou po rychlých řešeních, účinně vynakládá svou značnou moc k artikulaci představy „poruch“ a „nemocí“ ve všech oblastech našich životů. Elementárním cílem firem vyrábějících léčiva je vytvářet zisky pro akcionáře. Je přirozené, že nás motivují k tomu, abychom nadprůměrné (nebo podprůměrné) přijímání potravy, množství spánku či vlastnosti pocitů diagnostikovali jako chorobu, která vyžaduje chemický lék.

Po dvaceti letech naslouchání lidem, již měli tu smůlu, že byli označeni za „schizofreniky“, což se považuje za nejkrajnější podobu „duševního onemocnění“, a po následných deseti letech zkoumání příčin halucinací a přeludů jsem přesvědčen, že veřejnost rozumí šílenství lépe než my odborníci.

Průzkumy veřejného mínění po celém světě zjišťují, že většina lidí je přesvědčena, že emoční problémy, včetně těch, které se považují za závažné, například slyšení hlasů, primárně způsobují negativní události, jimiž procházíme, nikoli vada mozku nebo genů. Veřejnost rovněž považuje psychosociální přístupy, například s někým si pohovořit, získat radu či pomoc při hledání přátel nebo práce, za lepší než léky, elektrošoky či přijetí do psychiatrické léčebny.

Někteří odborníci ovšem tyto názory odmítají jako „negramotnost v oblasti duševního zdraví“. Nadále trvají na tom, že duševní choroba je nemoc jako každá jiná, navzdory mnoha studiím, které prokazují, že čím víc přijímáme tento medicínský pohled, tím předpojatějšími a vystrašenějšími se stáváme.

Služby v oblasti duševního zdraví by měly nabízet víc než jen chemické potlačování našich pocitů nebo amfetaminovou kontrolu nad potížemi dětí klidně sedět (která, mimo to, že děti učí, že problémy se nejlépe řeší pomocí léků, brzdí růst v průměru o jeden centimetr za rok).

Fake news or real views Learn More

Existuje široké spektrum léčebných postupů, které nezpůsobují zvyšování hmotnosti, sexuální dysfunkci, diabetes, ztrátu paměti ani závislost. Poskytovatelé finančních prostředků a zákonodárci, kteří sledují relevantní výzkum, začínají pomalu zavádět více terapií založených na rozhovoru (například kognitivní terapii a poradenství zaměřené na traumata), alternativ k hospitalizaci, kulturně přiměřených služeb, rodinně zaměřených terapií a především skutečných konzultací s těmi, kdo služby využívají, o tom, co skutečně funguje.

Jestliže se tyto způsoby léčby častěji nepoužívají, není to tím, že by nebyly účinné. Hlavní překážkou je to, že nezvyšují zisky výrobců léčiv, na nichž jsou v případě neexistence dostatečného vládního financování tak silně závislé naše profesní organizace, konference, časopisy, výzkum i vzdělávací instituce.