0

Miloševićův proces nebyl marný

Slobodan Milošević podvedl spravedlnost a tím prokázal marnost snahy o vypořádání se s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti prostřednictvím mezinárodních trestních řízení. Takový je přinejmenším závěr, k němuž někteří lidé dospěli poté, co Milošević zemřel v haagském vězení: skutečnost, že svůj proces dokázal čtyři roky protahovat a ještě unikl verdiktu, se považuje za důkaz, že mezinárodní společenství mrhá prostředky, když takovéto lidi staví za jejich postoje před soud.

I nejoddanější stoupenci mezinárodní spravedlnosti připouštějí, že Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY) měl mnoho nedostatků. Všichni, kdo se na něm podíleli, byli v takovém řízení nováčky a museli se učit za pochodu, neboť tu podobné orgány nebyly od dob soudů v Norimberku a Tokiu po druhé světové válce.

Tyto poválečné orgány byly navíc tribunály, kde váleční vítězové soudili poražené a stíhaní už byli ve vazbě. ICTY naproti tomu nemá žádnou vlastní možnost obžalované zatknout. Musí spoléhat na přesvědčování, aby si zajistil spolupráci dalších stran – spolupráci, která je stále odmítána v případě dvou nejnechvalněji proslulých obžalovaných z bosenské války, Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće.

Než se Tony Blair a Robin Cook v roce 1997, čtyři roky po ustavení ICTY, stali ministerským předsedou a ministrem zahraničí Velké Británie, jednotky NATO v Bosně nedokázaly obžalované podezřelé zajistit, ani když na ně narazily. K dnešku už samozřejmě před tribunálem stanulo 133 obžalovaných ze všech válčících stran bývalé Jugoslávie, již byli obviněni z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, a dokonce genocidy.