BĚLEHRAD: Ačkoli Slobodanem Miloševičem zřejmě opovrhují všichni stejným dílem, také lídři jugoslávské opozice jen obtížně skrývají nenávist jeden k druhému. Když se minulý týden Vuk Drašković, vedoucí představitel nejsilnější opoziční skupiny, pokusil o „únos“ sto tisíc lidí shromážděných v Bělehradě na protest proti stávajícímu režimu (přičemž sám ještě nedávno tuto demonstraci odsuzoval), došlo k otevřenému střetu mezi ochrankou Draškovičova Hnutí za obnovu Srbska a Djindjičovy Demokratické strany. Stmelená opoziční fronta proti současnému režimu je tak opět v nedohlednu.
Spory a neschopnost v řadách srbské opozice jsou odpověďmi na otázku, proč Milošević ještě dnes stojí u moci. Od léta roku 1995, kdy chorvatské jednotky vyhnaly z Krajiny na čtvrt milionu Srbů, stojí za Miloševičem ne více než jedna čtvrtina voličstva. Jenomže díky vlastní domýšlivosti, lakotnosti a nekonečným piklím si opoziční lídři ani nestačili všimnout, že se vlastně stali součástí Miloševičova mocenského plánu.
Vzhledem k tomuto politickému bankrotu se dnes mnozí Srbové, a nejen ti, obávají občanské války. K takovému propadu ale naštěstí nemusí dojít: ačkoli je srbská policie mohutná a dobře vyzbrojená, není dobře vycvičená a psychologicky připravená na potlačování masových demonstrací. V armádě jsou Miloševičovi bezmezně oddáni jen nejvyšší generálové; důstojnictvo je ve většině případů podrážděné, ať už díky prohrané válce v Kosovu a nebo díky Miloševičově podřadnému zacházení s důstojníky, především pokud jde o nízkou mzdu.
BĚLEHRAD: Ačkoli Slobodanem Miloševičem zřejmě opovrhují všichni stejným dílem, také lídři jugoslávské opozice jen obtížně skrývají nenávist jeden k druhému. Když se minulý týden Vuk Drašković, vedoucí představitel nejsilnější opoziční skupiny, pokusil o „únos“ sto tisíc lidí shromážděných v Bělehradě na protest proti stávajícímu režimu (přičemž sám ještě nedávno tuto demonstraci odsuzoval), došlo k otevřenému střetu mezi ochrankou Draškovičova Hnutí za obnovu Srbska a Djindjičovy Demokratické strany. Stmelená opoziční fronta proti současnému režimu je tak opět v nedohlednu.
Spory a neschopnost v řadách srbské opozice jsou odpověďmi na otázku, proč Milošević ještě dnes stojí u moci. Od léta roku 1995, kdy chorvatské jednotky vyhnaly z Krajiny na čtvrt milionu Srbů, stojí za Miloševičem ne více než jedna čtvrtina voličstva. Jenomže díky vlastní domýšlivosti, lakotnosti a nekonečným piklím si opoziční lídři ani nestačili všimnout, že se vlastně stali součástí Miloševičova mocenského plánu.
Vzhledem k tomuto politickému bankrotu se dnes mnozí Srbové, a nejen ti, obávají občanské války. K takovému propadu ale naštěstí nemusí dojít: ačkoli je srbská policie mohutná a dobře vyzbrojená, není dobře vycvičená a psychologicky připravená na potlačování masových demonstrací. V armádě jsou Miloševičovi bezmezně oddáni jen nejvyšší generálové; důstojnictvo je ve většině případů podrážděné, ať už díky prohrané válce v Kosovu a nebo díky Miloševičově podřadnému zacházení s důstojníky, především pokud jde o nízkou mzdu.