Skutečnost, že k jejímu sestavení a ratifikaci nezbytným počtem stran bylo zapotřebí téměř 50 let, dokládá, že s moderním systémem multilateralismu je něco vážně v nepořádku. Přes dlouhotrvající spory nad způsobem rozdělení a správy přeshraničních sladkovodních zdrojů a pochopitelný sklon vlád a vodohospodářů spoléhat spíše na dohody v rámci povodí než na mezinárodní právní nástroje, nelze řečené půlstoletí čekání vysvětlit jinak než nedostatkem politického vedení. Svět tedy dlouho očekávané přijetí úmluvy oslaví, ale nesmíme usnout na vavřínech.
Zhruba 60 % veškeré sladké vody protéká přeshraničními povodími; podle odhadů se ale jen 40 % těchto povodí řídí nějakou dohodou. Ve světě s čím dál napjatějším vodním hospodářstvím se sdílené vodní zdroje stávají nástrojem moci, rozdmýchávajícím soupeření jak uvnitř zemí, tak mezi nimi. Zápas o vodu stupňuje politická pnutí a zhoršuje dopady na ekosystémy.
Skutečně špatnou zprávou však je, že spotřeba vody roste rychleji než počet obyvatel – ve dvacátém století se zvyšovala dokonce dvojnásobným tempem. Vzhledem k tomu několik agentur OSN předpovídá, že do roku 2025 bude 1,8 miliardy lidí žít v regionech postižených absolutním nedostatkem vody, což bude znamenat nedostupnost adekvátních množství pro lidi i životní prostředí. Nadto budou dvě třetiny světové populace žít za podmínek vodního stresu, tedy nedostatku obnovitelné sladké vody.
Bez rezolutních protiopatření bude poptávka po vodě přetěžovat adaptační schopnost mnoha společností. To by mohlo vyústit v rozsáhlou migraci, hospodářskou stagnaci, destabilizaci a násilí, což by představovalo novou hrozbu pro národní a mezinárodní bezpečnost.
Úmluva OSN o vodních tocích se nesmí stát další přehlíženou mezinárodní dohodou, zastrčenou do šuplíku. V sázce je přespříliš. V současném kontextu změny klimatu, zvyšující se poptávky, populačního růstu, sílícího znečištění a nadměrně využívaných zdrojů se musí udělat vše pro konsolidaci právního rámce, jímž se řídí správa světových povodí. Bezprostředně na tom závisí naše environmentální bezpečnost a politická stabilita.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Úmluva začne brzy platit pro všechny přeshraniční řeky na území signatářských zemí, nejen pro největší povodí. Zacelí mezery a nedostatky stávajících dohod a zajistí právní ukotvení řadě přeshraničních řek, které jsou pod narůstajícím tlakem.
Celosvětově existuje 276 přeshraničních sladkovodních povodí a zhruba stejný počet přeshraničních zvodní. Bude-li mít oporu v dostatečném financování, politické vůli a angažovanosti zainteresovaných stran, úmluva může přispět k řešení vodohospodářských obtíží, jimž všichni čelíme. Stane se tak?
Je zapotřebí právě teď přijmout ambiciózní agendu, zatímco mezinárodní společenství vyjednává nad obsahem Cílů udržitelného rozvoje (CUR), nástupce Rozvojových cílů tisíciletí OSN, které vyprší v roce 2015. My v Zeleném kříži doufáme, že nové cíle, jichž má být dosaženo do roku 2030, budou zahrnovat samostatnou metu věnovanou hospodaření se zdroji vody.
Kromě toho mezinárodní společenství bude brzy potřebovat rámcovou dohodu pro oblast změny klimatu, která nahradí Kjótský protokol. Změna klimatu přímo narušuje hydrologický koloběh, což znamená, že veškeré úsilí o potlačení emisí skleníkových plynů pomůže stabilizovat srážkové vzorce a zmírnit související extrémní živelní události, jež už dnes zažívá tolik regionů.
Vstup úmluvy OSN o vodních tocích v účinnost však přináší právě tolik nových otázek, kolik jich existovalo před její ratifikací. Co bude její zavedení znamenat v praxi? Jak země uplatní své pravomoci na vlastním území a ve vztahu k sousedům na druhém břehu? Jak zareagují americké a asijské země, které z větší části ratifikaci ignorovaly?
Od zemí, které úmluvu OSN o vodních tocích ratifikovaly, se očekává, že se zapojí do jejího uskutečňování a že půjdou dál ve snaze chránit a udržitelně využívat své přeshraniční vody. Jaké nástroje, včetně finančních, jim úmluva poskytne?
Je zřejmé, že výzvy, před nimiž stojí současný svět, nedokážou účinně řešit sami politici a diplomaté. Svět potřebuje, aby se zapojili lídři z oblasti politiky, podnikání a občanské společnosti; účinná realizace úmluvy OSN o vodních tocích bez toho není možná.
To se velice často přehlíží, a přece se jedná o klíč k dlouhodobému úspěchu spolupráce, která přináší prospěch všem. Nedílnou součástí každé strategie usilující o dosažení účinné mnohostranné spolupráce by měla být inkluzivní participace zainteresovaných stran (včetně dotčených komunit) a rozvoj schopnosti uvědomit si, ocenit a sdílet přínosy přeshraničních vodních zdrojů.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
MOSKVA – Vietnam se v květnu stal rozhodujícím 35. signatářem Úmluvy OSN o právu využívání mezinárodních vodních toků pro neplavební účely z roku 1997. Po uplynutí 90 dnů, tedy 17. srpna 2014, tak úmluva nabude účinnosti.
Skutečnost, že k jejímu sestavení a ratifikaci nezbytným počtem stran bylo zapotřebí téměř 50 let, dokládá, že s moderním systémem multilateralismu je něco vážně v nepořádku. Přes dlouhotrvající spory nad způsobem rozdělení a správy přeshraničních sladkovodních zdrojů a pochopitelný sklon vlád a vodohospodářů spoléhat spíše na dohody v rámci povodí než na mezinárodní právní nástroje, nelze řečené půlstoletí čekání vysvětlit jinak než nedostatkem politického vedení. Svět tedy dlouho očekávané přijetí úmluvy oslaví, ale nesmíme usnout na vavřínech.
Zhruba 60 % veškeré sladké vody protéká přeshraničními povodími; podle odhadů se ale jen 40 % těchto povodí řídí nějakou dohodou. Ve světě s čím dál napjatějším vodním hospodářstvím se sdílené vodní zdroje stávají nástrojem moci, rozdmýchávajícím soupeření jak uvnitř zemí, tak mezi nimi. Zápas o vodu stupňuje politická pnutí a zhoršuje dopady na ekosystémy.
Skutečně špatnou zprávou však je, že spotřeba vody roste rychleji než počet obyvatel – ve dvacátém století se zvyšovala dokonce dvojnásobným tempem. Vzhledem k tomu několik agentur OSN předpovídá, že do roku 2025 bude 1,8 miliardy lidí žít v regionech postižených absolutním nedostatkem vody, což bude znamenat nedostupnost adekvátních množství pro lidi i životní prostředí. Nadto budou dvě třetiny světové populace žít za podmínek vodního stresu, tedy nedostatku obnovitelné sladké vody.
Bez rezolutních protiopatření bude poptávka po vodě přetěžovat adaptační schopnost mnoha společností. To by mohlo vyústit v rozsáhlou migraci, hospodářskou stagnaci, destabilizaci a násilí, což by představovalo novou hrozbu pro národní a mezinárodní bezpečnost.
Úmluva OSN o vodních tocích se nesmí stát další přehlíženou mezinárodní dohodou, zastrčenou do šuplíku. V sázce je přespříliš. V současném kontextu změny klimatu, zvyšující se poptávky, populačního růstu, sílícího znečištění a nadměrně využívaných zdrojů se musí udělat vše pro konsolidaci právního rámce, jímž se řídí správa světových povodí. Bezprostředně na tom závisí naše environmentální bezpečnost a politická stabilita.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Úmluva začne brzy platit pro všechny přeshraniční řeky na území signatářských zemí, nejen pro největší povodí. Zacelí mezery a nedostatky stávajících dohod a zajistí právní ukotvení řadě přeshraničních řek, které jsou pod narůstajícím tlakem.
Celosvětově existuje 276 přeshraničních sladkovodních povodí a zhruba stejný počet přeshraničních zvodní. Bude-li mít oporu v dostatečném financování, politické vůli a angažovanosti zainteresovaných stran, úmluva může přispět k řešení vodohospodářských obtíží, jimž všichni čelíme. Stane se tak?
Je zapotřebí právě teď přijmout ambiciózní agendu, zatímco mezinárodní společenství vyjednává nad obsahem Cílů udržitelného rozvoje (CUR), nástupce Rozvojových cílů tisíciletí OSN, které vyprší v roce 2015. My v Zeleném kříži doufáme, že nové cíle, jichž má být dosaženo do roku 2030, budou zahrnovat samostatnou metu věnovanou hospodaření se zdroji vody.
Kromě toho mezinárodní společenství bude brzy potřebovat rámcovou dohodu pro oblast změny klimatu, která nahradí Kjótský protokol. Změna klimatu přímo narušuje hydrologický koloběh, což znamená, že veškeré úsilí o potlačení emisí skleníkových plynů pomůže stabilizovat srážkové vzorce a zmírnit související extrémní živelní události, jež už dnes zažívá tolik regionů.
Vstup úmluvy OSN o vodních tocích v účinnost však přináší právě tolik nových otázek, kolik jich existovalo před její ratifikací. Co bude její zavedení znamenat v praxi? Jak země uplatní své pravomoci na vlastním území a ve vztahu k sousedům na druhém břehu? Jak zareagují americké a asijské země, které z větší části ratifikaci ignorovaly?
Jakou bude mít úmluva vazbu na Úmluvu o ochraně a využívání vodních toků přesahujících hranice státu a mezinárodních jezer, která už je účinná ve většině evropských a středoasijských zemí a od února 2013 se snaží otevírat svou členskou základnu zbytku světa? Jak zavedení úmluvy ovlivní stávající regionální a lokální přeshraniční dohody o sladkovodních zdrojích?
Od zemí, které úmluvu OSN o vodních tocích ratifikovaly, se očekává, že se zapojí do jejího uskutečňování a že půjdou dál ve snaze chránit a udržitelně využívat své přeshraniční vody. Jaké nástroje, včetně finančních, jim úmluva poskytne?
Společně a synergicky lze uplatnit několik právních nástrojů: namátkou Ramsarskou úmluvu o mokřadech, Úmluvu OSN o boji proti desertifikaci a Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu. Na dlouho opožděnou úmluvu OSN o vodních tocích by se mělo pohlížet jako na příležitost signatářských států povzbudit ty, kdo se do kooperativních dohod dosud nezapojili, aby se těmito tématy vážně zabývali.
Je zřejmé, že výzvy, před nimiž stojí současný svět, nedokážou účinně řešit sami politici a diplomaté. Svět potřebuje, aby se zapojili lídři z oblasti politiky, podnikání a občanské společnosti; účinná realizace úmluvy OSN o vodních tocích bez toho není možná.
To se velice často přehlíží, a přece se jedná o klíč k dlouhodobému úspěchu spolupráce, která přináší prospěch všem. Nedílnou součástí každé strategie usilující o dosažení účinné mnohostranné spolupráce by měla být inkluzivní participace zainteresovaných stran (včetně dotčených komunit) a rozvoj schopnosti uvědomit si, ocenit a sdílet přínosy přeshraničních vodních zdrojů.
Z angličtiny přeložil David Daduč