6

Budoucnost řízení migrace

DHÁKA – Žijeme v rychle se vyvíjejícím a hyperpropojeném světě, kde jsou zboží, kapitál i lidé mobilnější než kdykoliv dříve. Zatímco však země dávají najevo ochotu spolupracovat na výměně zboží a kapitálu, mezinárodní společenství projevuje jen malou chuť zlepšovat způsoby řízení lidské mobility.

Po rozsáhlé perzekuci a vyhánění lidí z domovů během druhé světové války podnikli vedoucí světoví představitelé smělý krok a v roce 1951 sepsali Úmluvu o uprchlících. Přijetím principu nevydávání perzekvovaných osob se v ní vzdali jisté míry národní suverenity, aby podpořili globální solidaritu vůči uprchlíkům.

Vedoucí představitelé států na druhou stranu spatřovali v migraci dočasný jev, který lze zvládat ad hoc prostřednictvím unilaterálních či bilaterálních dohod určených převážně k zajištění konkrétních potřeb na trzích práce v rozvinutých zemích. Při zpětném ohlédnutí je zřejmé, že tento přístup nebyl adekvátní pro řešení vzestupu lidské mobility, jež šla ruku v ruce s globální a regionální hospodářskou integrací.

Když psal švýcarský dramatik Max Frisch o gastarbeiterech ve své zemi, poznamenal: „Žádali jsme pracovníky. Místo nich jsme dostali lidi.“ Měl tím na mysli, že migranti nejsou zboží, které lze vyvážet nebo dovážet, a že by neměli být využíváni tak, jak využíváni jsou. Migranti jsou lidské bytosti, které mají svá práva, a motivuje je složitá kombinace osobních tužeb, obav a rodinných závazků. Mnozí z nich hledají práci, jelikož jim proklouzly mezi prsty nerovnoměrně distribuované zisky globalizace, a pokud zůstanou na místě, nevidí pro sebe žádnou budoucnost; bezpočet jiných migrantů vyhnaly z domovů konflikty či přírodní katastrofy.