46

Nové století pro Blízký východ

NEW YORK – Spojené státy, Evropská unie a Západem vedené instituce, jako je Světová banka, se opakovaně ptají, proč si Blízký východ nedokáže sám vládnout. Tuto otázku kladou poctivě, ale bez velké prozíravosti. Zdaleka nejvýznamnější překážkou dobrého vládnutí v regionu je totiž skutečnost, že si region sám nevládne: jeho politické instituce jsou ochromené v důsledku opakovaných amerických a evropských intervencí, jejichž počátky sahají do období první světové války a na některých místech ještě dál.

Jedno století stačilo. Rok 2016 by měl být začátkem nového století domácí blízkovýchodní politiky, naléhavě zaměřené na problémy trvale udržitelného rozvoje.

O osudu Blízkého východu na příštích 100 let se rozhodlo v listopadu 1914, kdy se Osmanská říše přidala v první světové válce na stranu pozdějších poražených. Výsledkem byla demontáž impéria, přičemž hegemonii nad jeho zbytky získaly vítězné mocnosti, Velká Británie a Francie. Británie, která už od roku 1882 ovládala Egypt, fakticky získala kontrolu nad vládami v dnešním Iráku, Jordánsku, Izraeli, Palestině a Saúdské Arábii, zatímco Francie, která už ovládala velkou část severní Afriky, získala kontrolu nad Libanonem a Sýrií.

Formální mandáty Společnosti národů a další hegemonistické nástroje se uplatňovaly tak, aby zajistily Britům a Francouzům kontrolu nad ropou, přístavy, námořními trasami a zahraniční politikou místních představitelů. Na území, z něhož se později stala Saúdská Arábie, podporovala Británie wahhábistický fundamentalismus Ibn Saúda na úkor arabského nacionalismu hášimovského Hidžázu.