3

Jak dosáhnout kompromisu na Blízkém východě

KÁHIRA – Blízký východ a zejména arabský svět zažívají období zásadních změn a ještě zásadnějších problémů. Schopnost regionu naplňovat řadu výzev, jimž čelí, komplikují národní, regionální i mezinárodní neshody v otázce, jakou formu by změny – napříč regionem i v jednotlivých společnostech – měly mít.

Mezinárodní společenství nepochybně hraje stěžejní roli při podpoře společenských a hospodářských reforem v regionu a při pomoci vládám, které hledají vůli i způsob, jak realizovat nezbytné změny. Neskonale důležitější ovšem je, aby sami Arabové zaujali dopředu orientovaný pohled při plnění úkolů, před nimiž stojí, a aby vzali osud do vlastních rukou.

Dobře to vyšlo najevo po vzpourách arabského jara v roce 2011. Ačkoliv už region transformovaly demografické změny včetně rychlého růstu populace, urbanizace a prudkého zvýšení počtu nezaměstnaných mladých lidí s univerzitním diplomem, vzplanutí protestů řadu blízkovýchodních a severoafrických zemí překvapilo. Arabská mládež představovala významnou sílu v pozadí požadavků na změny. Stejně tak jí byly nové digitální technologie, které uvolnily informace a usnadnily komunikaci mezi obyčejnými občany, čímž v podstatě rozbily monopol mnoha vlád na znalosti a konektivitu.

Nejpádnější důvody k rozvratu však měly kořeny v neschopnosti arabských vlád a společností efektivně řídit změny, které se prohnaly regionem, a v jejich přehnané závislosti na jiných zemích při zajišťování vlastní bezpečnosti. Řadu vlád, které začaly být zkostnatělé a strnulé, rychle předběhly společenské a geopolitické síly působící mimo jejich kontrolu, přičemž se ukázalo, že tyto vlády nejsou schopné či ochotné adaptovat se na jakýkoliv trend ohrožující status quo. To se odráží také ve faktu, že hlavní prvky domácí a regionální agendy mnoha vlád ani nepocházejí z jejich dílny, ale vnutili jim je aktéři stojící mimo region.