LONDÝN – Pro mnoho lidí z celého světa se počasí stalo v letošním roce vším jiným, jen ne tématem ke zdvořilostní konverzaci. Tajfun Haiyan na Filipínách, rekordní mrazy v Americe, celoroční sucho v Kalifornii a záplavy v Evropě navrátily dlouhodobá rizika spojená s klimatickými změnami do politické agendy. V reakci na to zaslal generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun vedoucím představitelům vlád, podnikatelské sféry, občanské společnosti a financí naléhavý dopis, v němž je vyzval k účasti na zvláštním klimatickém summitu, který se bude konat v září v New Yorku.
Od osudného kodaňského summitu o klimatických změnách v roce 2009 to bude vůbec poprvé, kdy se vedoucí světoví představitelé sejdou, aby diskutovali o globálním oteplování. Zmíněný summit, který se odehrál v atmosféře vysokých očekávání – a následných rekriminací –, nedokázal dospět ke všeobecné a právně závazné dohodě na snížení emisí skleníkových plynů. Na zářijovém summitu proto budou účastníci požádáni, aby znovu nastartovali diplomatický proces. Cílem je nová dohoda uzavřená v roce 2015, která zabrání tomu, aby průměrné globální teploty vzrostly o dva stupně Celsia, což je úroveň, kterou mezinárodní společenství pokládá za „nebezpečnou“ pro lidskou společnost.
Na první pohled se to jeví jako obtížný úkol. Od Kodaně se klimatické změny vytrácejí z globální agendy a místo nich dostávají přednost obnova hospodářského růstu, obavy voličů o pracovní místa a životní úroveň i násilné konflikty v klíčových problémových oblastech.
Tento trend se však možná obrací. Stále více lidí chápe skutečný rozsah nebezpečí. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) ve svém posledním autoritativním hodnocení dospěl v loňském roce k závěru, že vědci jsou si dnes na 95% jistí, že hlavní příčinou stoupajících teplot je lidská činnost. Během příštích dvou měsíců zveřejní IPCC další zprávy, které budou podrobně popisovat lidské a ekonomické dopady pravděpodobných klimatických změn a náklady a přínosy boje proti nim. Americký ministr zahraničí John Kerry nedávno označil klimatické změny za „zřejmě nejděsivější zbraň hromadného ničení na světě“ a varoval před „bodem zlomu, z něhož už nebude návratu“. Jen málokterý seriózní komentátor dnes zpochybňuje vědecké důkazy.
Klíčová otázka tedy zní, jak vedoucí světoví představitelé na tyto zprávy zareagují. Existují důvody k opatrnému optimismu.
Za prvé New York nebude jako Kodaň. Po vedoucích činitelích se nežádá, aby novou dohodu dojednali sami; tento úkol připadne jejich profesionálním vyjednavačům a ministrům životního prostředí. Celý proces navíc nebude dokončen letos, nýbrž na konferenci OSN o klimatu v prosinci 2015 v Paříži. Tím vzniká obrovský časový prostor k přetavení politických závazků učiněných v New Yorku v právně závaznou dohodu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Za druhé jsou dnes dva největší světoví producenti skleníkových plynů, Spojené státy a Čína, odhodlanější k akci než před pěti lety. Americký prezident Barack Obama ohlásil dalekosáhlý plán, který pověřuje Agenturu pro ochranu životního prostředí, aby v příštích měsících podnikla dramatická opatření na omezení emisí elektráren, čímž v podstatě zcela ukončí výrobu elektrické energie spalováním uhlí.
V Číně vedlo zhoršující se znečištění ovzduší a rostoucí obavy o energetickou bezpečnost vládu k tomu, že začala uvažovat o stanovení stropu na spalování uhlí a absolutním snížení emisí během příštích 10-15 let. Vláda experimentuje se stanovením ceny uhlíku a silně investuje do nízkouhlíkové větrné, solární a jaderné energie.
Za druhé obě země aktivně spolupracují. Obama a čínský prezident Si Ťin-pching se loni přihlásili ke snížení objemu fluorovaných uhlovodíků, což jsou silné skleníkové plyny. V únoru pak oznámili záměr spolupracovat v oblasti klimatické politiky – v porovnání s čínsko-americkým napětím ohledně bezpečnosti v Pacifiku a obchodních otázek je to výrazný kontrast. A protože se i Evropská unie připravuje plnit nové klimatické cíle pro rok 2030, naděje na globální dohodu se zvyšují.
Třetím důvodem k optimismu je nové oceňování ekonomie klimatických změn. Před pěti lety se politika zaměřená na snižování emisí skleníkových plynů považovala za ekonomickou zátěž. Jednání byla proto hrou s nulovým součtem, kdy se jednotlivé státy snažily minimalizovat vlastní závazky a žádaly ostatní, aby dělali víc.
Nové důkazy však mohou tyto ekonomické kalkulace změnit. Podle výzkumu provedeného Globální komisí pro ekonomiku a klima dobře koncipovaná klimatická politika ani zdaleka nepoškozuje ekonomiku, ale dokonce může podpořit růst. Komise, které předsedá bývalý mexický prezident Felipe Calderón a jež se skládá z někdejších premiérů, prezidentů a ministrů financí, analyzuje, jak mohou investice do čisté energetické infrastruktury, zemědělské produktivity a městské dopravy stimulovat loudavé ekonomiky. Závěry budou předloženy na zářijovém summitu; bude-li činnost komise přijata, mohla by se stát bodem zlomu, jenž promění vnímání klimatické politiky v očích hybatelů světové ekonomiky.
Nic z toho ještě nezaručuje úspěch. Mocné partikulární zájmy – v neposlední řadě globální sektor fosilních paliv – se bezpochyby pokusí omezit pokrok a většina vlád se zatím na tento problém nezaměřuje. Jedna věc je však jistá: realita klimatických změn začíná být nepřehlédnutelná.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
LONDÝN – Pro mnoho lidí z celého světa se počasí stalo v letošním roce vším jiným, jen ne tématem ke zdvořilostní konverzaci. Tajfun Haiyan na Filipínách, rekordní mrazy v Americe, celoroční sucho v Kalifornii a záplavy v Evropě navrátily dlouhodobá rizika spojená s klimatickými změnami do politické agendy. V reakci na to zaslal generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun vedoucím představitelům vlád, podnikatelské sféry, občanské společnosti a financí naléhavý dopis, v němž je vyzval k účasti na zvláštním klimatickém summitu, který se bude konat v září v New Yorku.
Od osudného kodaňského summitu o klimatických změnách v roce 2009 to bude vůbec poprvé, kdy se vedoucí světoví představitelé sejdou, aby diskutovali o globálním oteplování. Zmíněný summit, který se odehrál v atmosféře vysokých očekávání – a následných rekriminací –, nedokázal dospět ke všeobecné a právně závazné dohodě na snížení emisí skleníkových plynů. Na zářijovém summitu proto budou účastníci požádáni, aby znovu nastartovali diplomatický proces. Cílem je nová dohoda uzavřená v roce 2015, která zabrání tomu, aby průměrné globální teploty vzrostly o dva stupně Celsia, což je úroveň, kterou mezinárodní společenství pokládá za „nebezpečnou“ pro lidskou společnost.
Na první pohled se to jeví jako obtížný úkol. Od Kodaně se klimatické změny vytrácejí z globální agendy a místo nich dostávají přednost obnova hospodářského růstu, obavy voličů o pracovní místa a životní úroveň i násilné konflikty v klíčových problémových oblastech.
Tento trend se však možná obrací. Stále více lidí chápe skutečný rozsah nebezpečí. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) ve svém posledním autoritativním hodnocení dospěl v loňském roce k závěru, že vědci jsou si dnes na 95% jistí, že hlavní příčinou stoupajících teplot je lidská činnost. Během příštích dvou měsíců zveřejní IPCC další zprávy, které budou podrobně popisovat lidské a ekonomické dopady pravděpodobných klimatických změn a náklady a přínosy boje proti nim. Americký ministr zahraničí John Kerry nedávno označil klimatické změny za „zřejmě nejděsivější zbraň hromadného ničení na světě“ a varoval před „bodem zlomu, z něhož už nebude návratu“. Jen málokterý seriózní komentátor dnes zpochybňuje vědecké důkazy.
Klíčová otázka tedy zní, jak vedoucí světoví představitelé na tyto zprávy zareagují. Existují důvody k opatrnému optimismu.
Za prvé New York nebude jako Kodaň. Po vedoucích činitelích se nežádá, aby novou dohodu dojednali sami; tento úkol připadne jejich profesionálním vyjednavačům a ministrům životního prostředí. Celý proces navíc nebude dokončen letos, nýbrž na konferenci OSN o klimatu v prosinci 2015 v Paříži. Tím vzniká obrovský časový prostor k přetavení politických závazků učiněných v New Yorku v právně závaznou dohodu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Za druhé jsou dnes dva největší světoví producenti skleníkových plynů, Spojené státy a Čína, odhodlanější k akci než před pěti lety. Americký prezident Barack Obama ohlásil dalekosáhlý plán, který pověřuje Agenturu pro ochranu životního prostředí, aby v příštích měsících podnikla dramatická opatření na omezení emisí elektráren, čímž v podstatě zcela ukončí výrobu elektrické energie spalováním uhlí.
V Číně vedlo zhoršující se znečištění ovzduší a rostoucí obavy o energetickou bezpečnost vládu k tomu, že začala uvažovat o stanovení stropu na spalování uhlí a absolutním snížení emisí během příštích 10-15 let. Vláda experimentuje se stanovením ceny uhlíku a silně investuje do nízkouhlíkové větrné, solární a jaderné energie.
Za druhé obě země aktivně spolupracují. Obama a čínský prezident Si Ťin-pching se loni přihlásili ke snížení objemu fluorovaných uhlovodíků, což jsou silné skleníkové plyny. V únoru pak oznámili záměr spolupracovat v oblasti klimatické politiky – v porovnání s čínsko-americkým napětím ohledně bezpečnosti v Pacifiku a obchodních otázek je to výrazný kontrast. A protože se i Evropská unie připravuje plnit nové klimatické cíle pro rok 2030, naděje na globální dohodu se zvyšují.
Třetím důvodem k optimismu je nové oceňování ekonomie klimatických změn. Před pěti lety se politika zaměřená na snižování emisí skleníkových plynů považovala za ekonomickou zátěž. Jednání byla proto hrou s nulovým součtem, kdy se jednotlivé státy snažily minimalizovat vlastní závazky a žádaly ostatní, aby dělali víc.
Nové důkazy však mohou tyto ekonomické kalkulace změnit. Podle výzkumu provedeného Globální komisí pro ekonomiku a klima dobře koncipovaná klimatická politika ani zdaleka nepoškozuje ekonomiku, ale dokonce může podpořit růst. Komise, které předsedá bývalý mexický prezident Felipe Calderón a jež se skládá z někdejších premiérů, prezidentů a ministrů financí, analyzuje, jak mohou investice do čisté energetické infrastruktury, zemědělské produktivity a městské dopravy stimulovat loudavé ekonomiky. Závěry budou předloženy na zářijovém summitu; bude-li činnost komise přijata, mohla by se stát bodem zlomu, jenž promění vnímání klimatické politiky v očích hybatelů světové ekonomiky.
Nic z toho ještě nezaručuje úspěch. Mocné partikulární zájmy – v neposlední řadě globální sektor fosilních paliv – se bezpochyby pokusí omezit pokrok a většina vlád se zatím na tento problém nezaměřuje. Jedna věc je však jistá: realita klimatických změn začíná být nepřehlédnutelná.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.