23

Holandská léčba holandské nemoci

STANFORD – Příliš málo vlád dokáže zkrotit přebujelý sociální stát ve své zemi dříve, než udeří katastrofa. V důsledku toho nakonec někteří občané prodělají ekonomickou obdobu infarktu: čeká je drsný pokles životní úrovně, neboť se stanou oběťmi koncovky neudržitelných programů. Řecko a město Detroit představují pouze nejnovější skličující příklady.

Mnoho dalších lidí pak trpí mizerným růstem a téměř neznatelně stoupajícími příjmy, které jsou výsledkem toxické kombinace přemrštěných vládních výdajů, zatěžujících regulací a korozivního zdanění. Do této kategorie hospodářské stagnace patří velká část Evropy.

Čas od času však vlády prosadí úspěšný ústup od dysfunkčnosti sociálního státu. Kanada snížila v 90. letech výdaje o více než 8% HDP a Spojené státy seškrtaly od poloviny 80. let nevojenské výdaje o 5% – tento trend přitom udržovaly středopravé i středolevé vlády.

Když tedy některá evropská země obrátí kurz, sníží závislost na sociálních dávkách a obnoví pobídky k práci, je to zaznamenáníhodné – zejména pokud je touto zemí Nizozemsko, které v 60. a 70. letech vybudovalo jeden z nejrozsáhlejších sociálních států na světě.