0

Další mexická revoluce

Ačkoliv může trvat celé dny, nebo dokonce týdny, než budou těsné prezidentské volby v Mexiku oficiálně uzavřeny, zdá se téměř jisté, že se příštím prezidentem země stane pravicový liberální kandidát Felipe Calderón. Ten možná nezvítězil o více než jeden procentní bod a jeho 36% hlasů lze stěží nazvat silným mandátem. Jeho soupeři budou výsledky zpochybňovat na ulicích, u soudů i na politickém kolbišti a také v Kongresu bude Calderón čelit silné, byť rozpolcené opozici. Vyhrát je přesto lepší než prohrát a Mexiko je dnes na tom lépe než včera, kdy si mnozí lidé mysleli, že voliči drtivou většinou hlasů zvolí do funkce levicového populistického kandidáta Andrése Manuela Lópeze Obradora.

Calderón znamená kontinuitu; právě ta ho pravděpodobně vynesla do funkce a právě tu Mexiko potřebuje. Mexičtí voliči nakonec „neskočili“ na lest Lópeze Obradora. Jeho postoj byl prostý: Mexiko je dnes v bezvýchodné situaci, vyhoďme darebáky, kteří za to nesou zodpovědnost, a nahraďme je vůdci, již budou zastupovat chudé a pomáhat jim – chudí totiž stále tvoří polovinu mexické populace.

Nehledě na skutečnost, že tento popis je značně, ne-li zcela nepřesný, voliči rozhodli, že tím posledním, kdo by podle nich měl současnou situaci napravovat, jsou… ti, kdo ji především způsobili. López Obrador se obklopil někdejšími vysoce postavenými činiteli z administrativ Echeverríi (1970-1976), Lópeze Portilla (1976-1982), De la Madrida (1982-1988) a Salinase de Gortariho. Na voliče to však jednoduše neplatilo.

Calderónův argument na ně naopak platil. Calderón totiž v podstatě tvrdil, že v průběhu posledních deseti let sice Mexiko rozhodně nebylo rájem, ale ocitlo se na dobré cestě: inflace se dostala pod kontrolu, začal se zvyšovat růst, snižovala se chudoba a nižší úrokové sazby zpřístupnily úvěry i nižší střední třídě. To vše se navíc obešlo bez represí, porušování lidských práv, politicky motivovaných vražd i nekontrolovatelné korupce.