1

Zvrácení odlivu lékařských mozků

GRENADA – Poptávka po cizích lékařích ve Spojených státech a Velké Británii, společně s již aktuálním světovým nedostatkem lékařů, napíná lékařské zdroje rozvojových a středně příjmových zemí k bodu zlomu. Například v USA by mohl nedostatek lékařů narůst do roku 2025 až na 95 000, což odpovídá 43% všech aktivních lékařů v této zemi.

Když je nedostatek lékařů, tak se USA či UK obrací na země jako Filipín, aby tuto mezeru vyplnili. To však nechává Filipíny v obdobné situaci, se značným nedostatkem lékařského personálu.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Situace napříč Afrikou není o nic lepší. V Keni již dnes více než 50% všech lékařů pracuje v zahraničí, což znamená, že v zemi zůstává pouze 20 lékařů na 100 000 obyvatel. Ve Velké Británii je oproti tomu 270 lékařů na 100 000 obyvatel.

Aby bylo jasno, není nic špatného na tom, že lékaři stráví nějaký čas prací a školením v zahraničí; naopak, praxe v široké škále zdravotnických systémů je klíčová pro tvorbu zkušených, všeobecně vzdělaných lékařů. Základní problém je, že lékařský personál a studenti opouštějí rozvojový svět hromadně, aby působili v zemích jako je USA a UK a nikdy se pak nevrátili do jejich vlastních zemí. Ba co víc, zdrojové země mnohdy zaplatí za lékařské vzdělání, přímo i nepřímo, aniž by kdy získaly zpět jakýkoliv přínos.

Abychom tento trend zvrátili, musíme studentům medicíny umožnit vzdělávání v klinickém prostředí světové úrovně, přičemž je budeme motivovat k návratu za prací do domovské země. Což nebude jednoduché, částečně díky tomu, že práce v rozvinutých zemích je mnohem lukrativnější než v rozvojových zemích, a lékaři také v převážné většině preferují pracovat v zemích, kde vystudovali nebo čerstvě praktikovali. Jakákoliv snaha o zvrácení tohoto jednosměrného toku lékařského talentu z rozvojových zemí bude muset tato témata řešit.

Pro začátek bychom se měli soustředit na to, kde se výcvik lékařů odehrává. Studenti by měli svůj preklinický výcvik a část toho klinického splnit v zemi původu a poté by měli mít možnost absolvovat dočasnou klinickou stáž v zemích, jako je USA či UK.

Předatestační programy jsou poslední fází procesu lékařského výcviku a často určí profesní orientaci lékařů. Když lékaři z rozvojových zemí dokončí tuto rezidenturu v zemi jako je USA či UK, zřídkakdy se vrátí domů. Je jim totiž mnohdy nabídnuta silná motivace k tomu, aby zůstali: permanentní pobytový statut a platná licence pro praxi medicíny.

Nízko a středněpříjmové země by proto měli poskytovat mnohem více těchto rezidentur a USA s UK, které nesou část odpovědnosti za současnou nerovnováhu v nabídce lékařského personálu, by jim měly pomoci s financováním a poskytnutím know-how.

Musíme také řešit finanční pobídky, které lákají neudržitelně velké množství lékařů z rozvojového světa do zahraničí, možná tím, že budou vlády zemí původu, které financovaly jejich studium, požadovat, aby odcházející lékaři tyto náklady uhradili, pokud budou chtít působit v zahraničí. Lékaři by se tak stali odpovědní za hodnotu jejich dotovaného vzdělání, když by se rozhodli jít pracovat do zahraničí.

Tato podmínka by se mohla realizovat prostřednictvím stipendijního systému, který by ztělesňoval slogan: “zaplaťte, pokud se nevrátíte.“ V rámci tohoto systému by vládní dotaci přijalo méně studentů, kteří by plánovali pracovat v zahraničí, a zbylo by tak více peněz pro studenty, kteří si přejí pracovat v zemi původu, nebo na investice do zdravotní infrastruktury.

Trinidad tuto strategii zavedl úspěšně – lékaři, co studují v zahraničí, se musí na pět let vrátit, výměnou za proplacená stipendia – a USA má podobný program, který má studenty motivovat k praxi v konkrétních geografických oblastech země.

Na St. George’s University, kde jsem prezident a CEO, máme CityDoctors Scholarship program, prostřednictvím kterého se musí studenti z New York City, kteří obdrží plné stipendium na studium medicíny, vrátit na praxi do sytému veřejných nemocnic New Yorku a to na pět let (po studiu). Pokud se nevrátí, musí studium proplatit, jako kdyby to byla půjčka.

Fake news or real views Learn More

Programy na studium medicíny v rozvojových zemích by také měly zohledňovat, jak by mohly lépe směřovat budoucí lékaře směrem k domácím potřebám. Studenti pochází převážně z bohatého prostředí, což často znamená, že jsou z větších měst. Mělo by se jich více hledat ve venkovských oblastech – které mají často právě ten největší nedostatek – a poté by měli být vzděláváni v oblastech, kde jsou nejvíce potřeba. Rozšiřováním geografické a socioekonomické talentové základny a včasnější identifikací vhodných kandidátů bychom mohli zvětšit pravděpodobnost, že se studenti vrátí pracovat do místa původu.

Z globálně udržitelného lékařského vzdělávání a výcviku, které zajistí, že budou splněny všechny zdravotní potřeby země, můžeme získat všichni. Pro rozvojové země není jiná cesta vpřed.