People protest against Rafael Correa government Patricio Realpe/LatinContent/Getty Images

Varovný příběh pro hlídače médií

QUITO – Pro pochopení možných důsledků neustálého pranýřování tisku americkým prezidentem Donaldem Trumpem se stačí podívat do Ekvádoru, kde vláda bývalého prezidenta Rafaela Correy léta útočila na zpravodajská média. Correa během působení v úřadu prezidenta v letech 2007 až 2017 zavedl řadu opatření s cílem potlačit svobodu tisku. A podobně jako Trump si z médií pravidelně dělal fackovacího panáka, aby sešikoval své stoupence.

V roce 2015 se Correovi podařilo prosadit ústavní změnu, která sdělovací prostředky nově zatřídila jako službu veřejnosti, tak jako vodu či elektřinu, čímž umožnila silnější dohled státu nad informováním. Kromě toho s deklarovaným cílem zajistit „vyvážené mediální pokrytí“ protlačil v roce 2013 ekvádorský zákon o sdělovacích prostředcích a vydal dodatečné vyhlášky umožňující vládě došlápnout si na novináře pomocí pokut, nařízených veřejných omluv, a dokonce trestů odnětí svobody.

Correa občas zašel do televize nebo rozhlasu, podobně jako Trump, aby jmenovitě očerňoval novináře a jeho vláda se opakovaně soudila s tiskovými organizacemi. El Universo, jedny z předních novin v zemi, Correa například zažaloval o 80 milionů dolarů. Nakonec byl list nucen zaplatit 40 milionů výměnou za „milost“.

Za situace, kdy šíření dezinformací na internetu podněcuje nedůvěru vůči médiím a dalším institucím, se předpisy k dohledu nad určitými typy projevů mohou jevit jako dobrý nápad. Je zjevné, že velké distribuční platformy jako Facebook je nutné přísněji regulovat.

V některých případech však zákony přijaté k ochraně „veřejného zájmu“ mohou ve skutečnosti působit proti němu. Zároveň platí, že zákony určené k podpoře legitimní žurnalistiky obvykle nabízejí jen chatrnou ochranu proti těm, kdo jsou odhodláni jednat se zlými úmysly. To jsem zjistila z první ruky, když jsem doprovázela skupinu z Výboru na ochranu novinářů (CPJ) na nedávné cestě do Ekvádoru.

Z hovoru s ekvádorskými novináři je jasné, že většina Correových mediálních politik a praktik při vymáhání pravidel přešla v plnokrevnou cenzuru. Poskytovatelé zpravodajství, kteří neinformovali hojně o vládních prohlášeních, byli pokutováni, stejně jako ti, kteří nepřetiskovali zprávy zahraničního tisku příznivé k vládě či kritické k zástupcům opozice. V některých případech byli dokonce nuceni otisknout nebo odvysílat zdlouhavá nesouhlasná prohlášení vládních činitelů, jimž se nelíbilo, jak se o nich v médiích referovalo.

What do you think?

Help us improve On Point by taking this short survey.

Take survey

Ekvádorská zkušenost ukazuje, jak snadno lze zneužít zákony, které na papíře vypadají rozumně – třeba předpisy, jež osobám, o nichž tisk informuje, zaručují „právo na odpověď“. Podle ekvádorských novinářů vládní činitelé často odmítají mluvit s reportéry, protože vědí, že kdyby o nich informovali, mohou zpravodajský dům jednoduše přinutit ke zveřejnění svého vlastního, dlouhého a neupraveného prohlášení. Poskytovatel zpravodajství se sice v případech „práva na odpověď“ může odvolat, ale to může vést k vleklým a nákladným soudním sporům.

Rovněž zákony poskytující obyčejným občanům právo stěžovat si na zprávy v tisku jsou snadno zneužitelné. Vládní představitelé často vyhledají „obyčejné občany“, kteří svým jménem podají stížnost proti mediální organizaci.

Současný ekvádorský prezident Lenín Moreno slíbil, že mediální omezení v zemi uvolní. Ekvádorský ministr spojů Andrés Michelena na nedávném setkání s CPJ řekl, že vláda má v plánu novelizovat ekvádorský zákon o sdělovacích prostředích ještě letos. Jak ovšem poznamenali novináři, s nimiž jsme se setkali, struktura ani jazyk zákona se nezměnily.

Nahlíženo obecně, latinskoamerických médií se často zmocňují elity, společně s bohatými vlastníky, jejichž zájmy se promítají do způsobu předkládání zpráv. Právě proto se řada levicových politiků, kteří se v posledních dvou desetiletích dostali k moci, zavázala, že zajistí, aby média víc reprezentovala komunity, jimž chybí hlas a jsou na okraji.

Například v Argentině byly zakázány některé formy křížového vlastnictví. V jiných zemích byly nedostatečně zastoupeným domorodým komunitám poskytnuty kamery a vysílání licence. V některých případech vlády přistoupily k přerušení programu na soukromých televizních stanicích, aby vydaly politická prohlášení. Za Correy vláda dokonce převzala redakční řízení El Telégrafo, nejstarších novin v zemi.

Úsilí, které v Ekvádoru před deseti lety začalo jako směřování k mediální pestrosti, skončilo potlačením značné části schopnosti země produkovat investigativní a kritickou žurnalistiku. To nevěští nic dobrého pro budoucnost země. Průbojná žurnalistika založená na faktech je veřejný statek. Informováním o korupci, poškozování životního prostředí a dalších prohřešcích proti důvěře veřejnosti média jako sedmá velmoc nutí vlády a korporace skládat účty. V Ekvádoru se ale dnes novináři musí bát důsledků naplňování svého poslání.

Ekvádor je, tak jako mnoho zemí Latinské Ameriky, hluboce polarizovaný. Correa má na levici stále řadu příznivců, kteří poukazují na ohromující úspěchy jeho vlády v oblasti potlačování chudoby a posilování výdajů na zdravotnictví a školství. Říkají, že korupce za Correovy vlády nebyla horší než za předchozích vlád, a tleskají snahám jeho vlády držet na uzdě média, která pokládají za nečestná a za zástupce pravicových, firemních zájmů.

Nabízí se tu lekce pro USA a další země, kde sílí nedůvěra k médiím. Od doby, kdy vyšlo najevo, že Facebook a Twitter hrály klíčovou roli při šíření nepravdivých informací a zasévání nedůvěry a rasového napětí v amerických volbách roku 2016, mohutní sborové volání po přísnějších předpisech. Může být ale těžké takovou regulaci zavést do praxe spravedlivě a bude mít možná nežádoucí důsledky.

Ekvádor z vlastní bolestivé zkušenosti zjišťuje, že pokud boj proti dezinformacím znamená úbytek zpráv, které se opírají o fakta a jdou do hloubky, a médií, která dokážou plnit úlohu hlídacího psa, cena je příliš vysoká. Doufejme, že toto ponaučení padne na úrodnou půdu nejen v Ekvádoru, ale v demokraciích na celém světě.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/BXkneBa/cs;

Handpicked to read next