0

Prvomájové šílenství

První květen 2006 je pro Evropu klíčovým datem, neboť je to lhůta, do níž musí být do národních legislativ členských zemí Evropské unie zapracována směrnice o svobodě pohybu. Většina zemí již své imigrační zákony změnila nebo přislíbila, že tak před vypršením lhůty učiní. Zaostávají pouze Belgie, Itálie, Finsko a Lucembursko.

Pravdou je, že některé staré členské země EU se rozhodly pro zákaz volného pohybu pracovních sil během přechodného období, které je zpočátku nastaveno na dva roky, avšak lze je prodloužit až do dubna 2011. Tento zákaz se však nevztahuje na samostatně výdělečně činné nebo nepracující osoby. Tito lidé se již dnes těší neomezené svobodě pohybu.

Zatímco pravidla, která v rámci směrnice upravují migraci zaměstnaných a samostatně výdělečně činných osob, se jen sotva liší od předešlého zákona EU, právo na volný pohyb a sociální dávky nepracujících občanů EU bylo podstatně rozšířeno. Podle směrnice má každý občan EU právo na povolení k pobytu v kterékoliv členské zemi do výše až pěti let, po němž má právo na trvalý pobyt. V zásadě tak budou mít i nečinní přistěhovalci nárok na sociální dávky stejně jako občané příslušné země.

Směrnice obsahuje pojistky omezující potenciální zneužívání sociálních dávek v průběhu prvních pěti let, například nutnost prokázat se platným zdravotním pojištěním a doložit, že osoba žádající o povolení k pobytu do výše pěti let má dostatek „prostředků“. Není ovšem zřejmé, co se těmito prostředky myslí. Podle preambule směrnice nemůže stát uvést nedostatečné jmění jako důvod k odmítnutí povolení k pobytu, neboť by se jednalo o nepřípustnou diskriminaci. Teoreticky musí požadavek na dostatek prostředků zohledňovat individuální poměry přistěhovalce. V praxi jsou však finanční prostředky ve formě majetku či pravidelného příjmu stejnou měrou vyžadovány od všech přistěhovalců, bez ohledu na jejich individuální charakteristiky.