ATHÉNY – Lopatky větrných turbín na horském hřebenu naproti mému oknu se dnes otáčejí obzvlášť energicky. Noční bouře už ustoupila, ale silný vítr přetrvává a posílá extra kilowatty do elektrické sítě za přesně nulové dodatečné náklady (čili mezní náklady, v jazyce ekonomů). Lidé, kteří se pachtí, aby během příšerné krize životních nákladů nějak vyšli, musí ovšem za tyto kilowatty platit, jako by byly vyrobeny z nejdražšího zkapalněného zemního plynu dovezeného k řeckým břehům z Texasu. Tato absurdita, běžná daleko za hranicemi Řecka i Evropy, musí skončit.
Ona absurdita plyne z mylné představy, že státy umí simulovat konkurenční, a tedy efektivní trh s elektřinou. Do našich domovů a podniků vede vždy jen jeden elektrický kabel, takže ponechat věc trhu by vyústilo v dokonalý monopol – a takový výsledek nechce nikdo. Vlády ale usoudily, že dokážou simulovat konkurenční trh, který nahradí veřejné technické služby, jež elektřinu vyráběly a distribuovaly v minulosti. Jenže to nedokážou.
Dobrým příkladem toho, co tržní fundamentalismus udělal s elektrickými sítěmi na celém světě, je energetika v Evropské unii. EU dala svým členským státům za povinnost oddělit elektrizační soustavu od výroby elektřiny a privatizovat elektrárny tak, aby vznikly nové firmy, které mezi sebou budou soupeřit o dodávávání elektřiny nové společnosti, která vlastní síť. Tato společnost bude zase kabely pronajímat další řadě firem a ty budou uskutečňovat velkoobchodní nákupy elektřiny a vzájemně soupeřit o maloobchodní prodej domácnostem a firmám. Konkurence mezi producenty minimalizuje velkoobchodní cenu, zatímco konkurence mezi maloobchodními prodejci zajistí, že koneční spotřebitelé budou mít prospěch z nízkých cen a kvalitních služeb.
ATHÉNY – Lopatky větrných turbín na horském hřebenu naproti mému oknu se dnes otáčejí obzvlášť energicky. Noční bouře už ustoupila, ale silný vítr přetrvává a posílá extra kilowatty do elektrické sítě za přesně nulové dodatečné náklady (čili mezní náklady, v jazyce ekonomů). Lidé, kteří se pachtí, aby během příšerné krize životních nákladů nějak vyšli, musí ovšem za tyto kilowatty platit, jako by byly vyrobeny z nejdražšího zkapalněného zemního plynu dovezeného k řeckým břehům z Texasu. Tato absurdita, běžná daleko za hranicemi Řecka i Evropy, musí skončit.
Ona absurdita plyne z mylné představy, že státy umí simulovat konkurenční, a tedy efektivní trh s elektřinou. Do našich domovů a podniků vede vždy jen jeden elektrický kabel, takže ponechat věc trhu by vyústilo v dokonalý monopol – a takový výsledek nechce nikdo. Vlády ale usoudily, že dokážou simulovat konkurenční trh, který nahradí veřejné technické služby, jež elektřinu vyráběly a distribuovaly v minulosti. Jenže to nedokážou.
Dobrým příkladem toho, co tržní fundamentalismus udělal s elektrickými sítěmi na celém světě, je energetika v Evropské unii. EU dala svým členským státům za povinnost oddělit elektrizační soustavu od výroby elektřiny a privatizovat elektrárny tak, aby vznikly nové firmy, které mezi sebou budou soupeřit o dodávávání elektřiny nové společnosti, která vlastní síť. Tato společnost bude zase kabely pronajímat další řadě firem a ty budou uskutečňovat velkoobchodní nákupy elektřiny a vzájemně soupeřit o maloobchodní prodej domácnostem a firmám. Konkurence mezi producenty minimalizuje velkoobchodní cenu, zatímco konkurence mezi maloobchodními prodejci zajistí, že koneční spotřebitelé budou mít prospěch z nízkých cen a kvalitních služeb.