2

Bojechtivá duše thatcherismu

LONDÝN – Margaret Thatcherová byla největším ze všech britských předsedů vlády v mírovém období dvacátého století. V 80. letech, kdy téměř současně vypukly krize komunismu na Východě a krize sociální demokracie na Západě, se jí naskytla příležitost vykonat velké věci. Bylo však zapotřebí velkého vůdce, aby této šance dokázal využít.

Vztah s nejvyšším sovětským představitelem Michailem Gorbačovem jí otevřel cestu k ukončení studené války; její privatizační politika zase ukázala světu, jak demontovat státní socialismus. Neoliberální obroda z 80. let minulého století bude navždy známá jako reaganovsko-thatcherovská revoluce.

Ze všech britských premiérů moderní doby to zároveň byla ona, kdo nejvíc rozděloval občany – byla rovným dílem obdivována a nenáviděna, což bylo dáno nejen její politikou, ale do značné míry také licoměrným způsobem, jakým ji prosazovala. Právem sama sebe označovala za „politika z přesvědčení“. Přesvědčení je utkvělý názor, který nepřipouští žádný argument. Navíc se neobtěžovala s nikým usmiřovat a místo toho rozdělovala svět politiky na „my“ a „oni“. „Kde je omyl, nechť vneseme pravdu,“ citovala Františka z Assisi při svém nástupu na Downing Street 10.

„Při vítězství velkomyslnost,“ nabádal Winston Churchill. Thatcherová byla statečná a odhodlaná, ale nebyla velkomyslná. Vybojovala slavná vítězství, ale neprojevila žádnou velkorysost k poraženým, slovy ani skutky. Proto se jí nedařilo vytvářet z neshody harmonii.