0

Maradona: kněz i oběť temného argentinského rituálu

Na pomezí smrti, a přece stále lnoucí k životu, Diego Maradona se v těchto dnech jeví jako kněz i oběť tragického argentinského rituálu. Argentinci, vášniví a v bolesti trpěliví, mají schopnost vytvářet celosvětové hrdiny, jako jsou Eva Perón a Ché Guevara. Argentinská fotbalová hvězda se téměř povznesla na tento ušlechtilý piedestal.

Evita i Ché byli po celou svou kariéru ve veřejném životě vážní lidé. Odevzdali se velikým, nebezpečným a hrdinským skutkům. Svým úsilím chtěli změnit svět a dobrovolně na svých bedrech nesli břímě celých zástupů.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Oba od svého křehkého zdraví žádali přespříliš. Smrt jejich životy přervala v mladosti. Ché nepřežil politický nezdar a Evitin život ukončila nemoc, která ji zřejmě uchránila před politickou pohromou, jaká postihla jejího manžela o několik let později.

Časná smrt povznesla v alchymii dějin jejich význam. Starci nikdy nejsou dobrými adepty na hrdiny. Brzká smrt vytváří představu nádherného údělu přervaného před vrcholem - a tedy dřív, než se zřítí v nevyhnutelném pádu. Jde o představu vlivnou, a to bez ohledu na její iracionalitu.

V těchto tragických hrdinech oslavujeme nám velmi podobné lidi, jen s nevšedním talentem a schopností propůjčit svému osudu dějinnou rezonanci. Oslavujeme je jako osobnosti, jež prokazují, jak daleko lze v životě dojít, jak vskutku krásný dokáže lidský jedinec být. Aby však byl heroismus účinný, hrdina musí včas zemřít.

Maradona ovšem tragickým hrdinou není. Je hrdinou štěstí. Jeho bitvy náležely k umění nesporně populárnímu. Žil divadelní představení uváděné v nádherných kulisách a v jeho vítězstvích triumfovala krása a inteligence.

Jeho vyloučení ze světového poháru roku 1982 kvůli nedovoleným drogám jej v mysli veřejnosti vyslalo na stezku směřující k tragédii, ale dlouhá oprátka smrti, jež Maradonu už už svírá, jej na onu stezku dostala už roky předtím. Jako Evita a Ché nesl na svých bedrech lidské břímě očekávání. Pravda, jeho úkol byl snazší, ale to tíhu břemene neumenšilo. Maradonova bezradná duše se zalykala chorobnou a dusivou láskou lidí, on však zároveň bez této drogy, omamné a návykové, nedokázal žít. Byl vězněm svého talentu a své neukojitelné potřeby po veřejné lásce Argentinců.

Teď, když už nehraje fotbal, Argentinci žádají ještě víc. Chtějí jej slyšet mluvit, znát jeho příběhy, cítit jeho přítomnost. Ale život má na rozdíl od kopané vážnější důsledky než jen prohru v zápase. To Maradona nedokáže pochopit. Není schopen si přiznat své závislosti - na rychlém životě a na svém ne vždy zdravém, ale vždy náročném a iluzorním vztahu s Argentinci. Pokaždé postoupí o krůček blíž smrti.

Rád prohlašuje: „Jsem jenom fotbalista. Pro nikoho nejsem životním vzorem." Nikdo jej ale neslyší. Místo toho jeho nemocniční pokoj obléhají fotografové, usilující o to, aby nám našeho hrdinu předvedli v boji se smrtí. A tak ho tu máme, bezbranného, obtloustlého, slabého, ale my očekáváme sílu.

Maradona byl odsouzen ležet nahý před miliony svých fanoušků a jeho vlast byla odsouzena jej pronásledovat a získat si ho zpět svou dusivou vášní. Takto tragický rituál nemůže skončit dobře.

Říká nám ale ledacos o argentinských hrdinech a jejich příznivcích. Tento rituál prozrazuje, že jsme zoufale zanícení lidé, prahnoucí po zrcadlech, jež odrážejí naše hrdiny jako bytosti krásné, mladé a výjimečné, a že nás fascinuje ta podoba smrti, jejímž přičiněním naše iluze znehybní v trvalé obrazy, podobné Evitině nabalzamované mrtvole.

Chudák Maradona. My, jeho argentinští druzi, v sobě neseme strasti jak dávné, tak nové. Dosud jsme řádně neoplakali ani nereflektovali soustavný propad národa do chudoby, rozplynutí přeludu bývalého prezidenta Carlose Saúla Menema o Argentině jako součásti vyspělého světa, ztrátu legitimity, již utrpěly naše instituce, korupci ani násilí.

Nemám Maradonovi za zlé, že v posledních letech žil mimo vlast. V Argentině je dost zármutku bez něj. Teď se obětí našeho kolektivního truchlení bohužel stal on sám. Není divu, že co se vrátil, jeho zdravotní stav se zhoršil.

I ve chvíli, kdy sotva dýchal s pomocí dýchacího přístroje, Argentinci žádali, aby se ujal své úlohy v jejich temném rituálu: „Připrav nám krásné chvíle, vnes nám do srdcí pobavení."

Poblíž nemocnice, v průzračném vzduchu, v jedné z ulic smutného města, jež vynalezlo tango, se temný rituál chýlí k dovršení, jako by se odehrával v chrámu. Nemocniční zdi jsou oblepeny vzkazy, útržky deníkových záznamů a fotografiemi. Venku se shromažďují zástupy lidí, někteří se modlí, jiní si vytvořili pohanské oltáře. Vzduchem stoupají písně Fita Paéze, dalšího populárního umělce, doprovázené nevyhnutelnou trudomyslností intonovanou davem. Zní to jako zoufalé sbohem:

„Připrav nám krásné chvíle, vnes nám do srdcí pobavení."

Fake news or real views Learn More

Co však náš hrdina může v této chvíli vykonat? Plně jej zaměstnává jeho vlastní zvětšené srdce, jež ač znavené, stále ještě bije.

Mám pro tebe, Diego, jednu radu: teď, když tě propustili z nemocnice, sbal si kufry a chytni si nejbližší letadlo.