Šedesátiny Maovy Číny

LONDÝN – Každou zemi formují její dějiny, ale země si své dějiny také vymýšlejí a přepisují je. Příběh o tom, jak jsme se stali tím, čím jsme, musí uspokojovat náš pocit kmenové pospolitosti a úspěchu. Svá vítězství a ctnosti zveličujeme, své ničemy máme za cizáky a selhání tutláme. To vše proměňuje studium historie v potenciálně vzbouřeneckou činnost, leč nesmírně cennou. Dobří historici nás pobízejí k poctivosti vůči sobě samým. Rozbíjejí naše sebeklamy.

To platí obzvlášť pro naše poskvrněné hrdiny, jak dnes máme možnost vidět na přístupu Komunistické strany Číny k Mao Ce-tungovi. Je tomu šedesát let, co Mao v říjnu roku 1949 stanul na tribuně náměstí Tchien-an-men, pekingské Brány nebeského klidu, a vyhlásil ustavení lidové republiky. Onen okamžik oznamoval konec let války a strašlivého utrpení; revoluci dovedla k vítězství krev, oběti, hrdinství, chyby nepřátel a manipulativní pomoc Stalina, který se prohlašoval za přítele. Skončila desetiletí nenasytných válečných baronů, chamtivých imperialistů a japonských vetřelců; Čína se mohla postavit na nohy – ačkoliv mnoho trýzně zemi ještě čekalo, jak Maova tyranie zapouštěla kořeny.

Názory na Maa se nesmírně různí. Pro zapřisáhlé komunisty byl trojnásobným hrdinou – historicky, vlastenecky i světově. Odvážný a charismatický disident Wej Ťing-šeng zase soudí, že Mao „uvrhl prakticky celou Čínu do stavu násilí, pokrytectví a bídy“.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/ka9JKON/cs;