Šedesátiny Maovy Číny

LONDÝN – Každou zemi formují její dějiny, ale země si své dějiny také vymýšlejí a přepisují je. Příběh o tom, jak jsme se stali tím, čím jsme, musí uspokojovat náš pocit kmenové pospolitosti a úspěchu. Svá vítězství a ctnosti zveličujeme, své ničemy máme za cizáky a selhání tutláme. To vše proměňuje studium historie v potenciálně vzbouřeneckou činnost, leč nesmírně cennou. Dobří historici nás pobízejí k poctivosti vůči sobě samým. Rozbíjejí naše sebeklamy.

To platí obzvlášť pro naše poskvrněné hrdiny, jak dnes máme možnost vidět na přístupu Komunistické strany Číny k Mao Ce-tungovi. Je tomu šedesát let, co Mao v říjnu roku 1949 stanul na tribuně náměstí Tchien-an-men, pekingské Brány nebeského klidu, a vyhlásil ustavení lidové republiky. Onen okamžik oznamoval konec let války a strašlivého utrpení; revoluci dovedla k vítězství krev, oběti, hrdinství, chyby nepřátel a manipulativní pomoc Stalina, který se prohlašoval za přítele. Skončila desetiletí nenasytných válečných baronů, chamtivých imperialistů a japonských vetřelců; Čína se mohla postavit na nohy – ačkoliv mnoho trýzně zemi ještě čekalo, jak Maova tyranie zapouštěla kořeny.

Názory na Maa se nesmírně různí. Pro zapřisáhlé komunisty byl trojnásobným hrdinou – historicky, vlastenecky i světově. Odvážný a charismatický disident Wej Ťing-šeng zase soudí, že Mao „uvrhl prakticky celou Čínu do stavu násilí, pokrytectví a bídy“.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/ka9JKON/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.