Už dost dlouho – určitě od teroristických útoků z 11. září 2001 a již dříve od doby, kdy jsme na televizních obrazovkách sledovali masakry v Kosovu, Sarajevu, Srebrenici, Rwandě a Kongu – dominují zprávám války a zvěsti o válkách, násilná úmrtí a pohrůžky násilnou smrtí. Všichni a všude si velmi dobře uvědomují moc zbraní. Techniku – od střel s jadernými hlavicemi po náklaďáky naplněné průmyslovým hnojivem a výbušniny nošené kolem pasu – jsme využili ke značnému posílení temných stránek povahy člověka coby násilnického druhu, ač ani nejde o řádného dravce.
Rozhodně nechci tuto stránku lidských dějin a našeho současného dění bagatelizovat ani ji pouštět ze zřetele. Nepřeji si, aby se zapomínalo, že během necelé poloviny let, jež tvořily minulé století – od propuknutí první světové války po hladomor, který následoval po Maově „Velkém skoku vpřed“ – byl na této planetě zhruba každý desátý člověk svými bližními zastřelen, zplynován, ubodán, upálen či k smrti vyhladověn.
To ale není jediná linie našeho příběhu. Z perspektivy budoucnosti se lidská jatka dvacátého století – ba ani vraždění, které různí jedinci plánují dnes – nemusí jevit jako nejpodstatnější součást naší zkušenosti a současných poměrů a naši potomci je snad nebudou považovat za své dějiny. Nejzávažnějšími rysy naší zkušenosti by pro ně mohla být spíš následující fakta:
Už dost dlouho – určitě od teroristických útoků z 11. září 2001 a již dříve od doby, kdy jsme na televizních obrazovkách sledovali masakry v Kosovu, Sarajevu, Srebrenici, Rwandě a Kongu – dominují zprávám války a zvěsti o válkách, násilná úmrtí a pohrůžky násilnou smrtí. Všichni a všude si velmi dobře uvědomují moc zbraní. Techniku – od střel s jadernými hlavicemi po náklaďáky naplněné průmyslovým hnojivem a výbušniny nošené kolem pasu – jsme využili ke značnému posílení temných stránek povahy člověka coby násilnického druhu, ač ani nejde o řádného dravce.
Rozhodně nechci tuto stránku lidských dějin a našeho současného dění bagatelizovat ani ji pouštět ze zřetele. Nepřeji si, aby se zapomínalo, že během necelé poloviny let, jež tvořily minulé století – od propuknutí první světové války po hladomor, který následoval po Maově „Velkém skoku vpřed“ – byl na této planetě zhruba každý desátý člověk svými bližními zastřelen, zplynován, ubodán, upálen či k smrti vyhladověn.
To ale není jediná linie našeho příběhu. Z perspektivy budoucnosti se lidská jatka dvacátého století – ba ani vraždění, které různí jedinci plánují dnes – nemusí jevit jako nejpodstatnější součást naší zkušenosti a současných poměrů a naši potomci je snad nebudou považovat za své dějiny. Nejzávažnějšími rysy naší zkušenosti by pro ně mohla být spíš následující fakta: