NEW YORK – Všechny příznaky nasvědčují tomu, že se naše planeta stále střemhlav řítí ke klimatické katastrofě. Národní oceánografická a atmosférická správa Spojených států vydala svou „Zprávu o stavu klimatu“ za období leden-květen. Prvních pět měsíců letošního roku bylo nejteplejších od počátku měření v roce 1880. Květen byl vůbec nejteplejší měsíc. Mnoho koutů světa v současné době sužují intenzivní vlny veder. Přesto stále nekonáme.
Existuje pro to několik důvodů a my bychom je měli pochopit, abychom vybředli z dnešní slepé uličky. Za prvé je úkol kontrolovat člověkem vyvolané klimatické změny ekonomicky opravdu složitý. Člověkem vyvolané změny klimatu pramení ze dvou hlavních zdrojů emisí skleníkových plynů (zejména oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného): energetického spalování fosilních paliv a zemědělství (včetně odlesňování za účelem vytváření nové zemědělské půdy a pastvin).
Změnit světové energetické a zemědělské systémy není nic snadného. Nestačí jen mávat rukama a prohlašovat, že klimatické změny dosáhly krizové situace. Potřebujeme praktickou strategii pro zásadní přebudování dvou ekonomických sektorů, které stojí v centru globální ekonomiky a týkají se celé světové populace.
Druhou velkou výzvou při řešení klimatických změn je složitost tohoto vědního oboru samotného. Dnešní chápání klimatu Země a člověkem vyvolané složky klimatických změn je výsledkem mimořádně obtížné vědecké práce zahrnující mnoho tisíc vědců ze všech koutů světa. Toto vědecké pochopení je neúplné a stále přetrvávají významné nejistoty v otázce přesných velikostí, načasování a rizik klimatických změn.
Všeobecná veřejnost tuto složitost a nejistotu přirozeně těžko chápe, zvláště když ke změnám klimatu nedochází v řádu měsíců a let, nýbrž desetiletí a staletí. Společně s klimatickými změnami vyvolanými člověkem navíc působí i přirozené odchylky klimatu z roku na rok, a dokonce i z desetiletí na desetiletí, což nápravu škodlivého chování ještě více ztěžuje.
Z toho vyvstal třetí problém při řešení klimatických změn, který pramení z kombinace ekonomických dopadů této otázky a nejistoty kolem ní. Projevuje se v brutální a destruktivní kampani proti klimatologii ze strany mocných osob hájících partikulární zájmy a ideologů, jejichž cílem je zjevně vytvořit atmosféru ignorance a zmatku.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Například čelní americký obchodní deník Wall Street Journal vede už několik desítek let agresivní redakční kampaň proti klimatologii. Osoby angažující se v této kampani jsou nejen vědecky neinformované, ale neprojevují absolutně žádný zájem stát se informovanějšími. Odmítají totiž opakované nabídky klimatologů na setkání a vedení seriózních diskusí o těchto otázkách.
Stejnou hru hrají také velké ropné společnosti a další velké firemní zájmy, které financují očerňující PR kampaně proti vědě o klimatu. Jejich obecným přístupem je zveličovat nejistoty v klimatologii a vyvolávat dojem, že klimatologové se angažují v nějakém typu spiknutí s cílem děsit veřejnost. Je to absurdní obvinění, ale i ta si mohou získat veřejnou podporu, prezentují-li se v úhledném a dobře financovaném formátu.
Sečteme-li tyto tři faktory – enormní hospodářské problémy spojené se snižováním množství skleníkových plynů, komplexnost vědy o klimatu a záměrné kampaně s cílem zmást veřejnost a zdiskreditovat tuto vědu –, dospějeme ke čtvrtému a vše zastřešujícímu problému: neochotě či neschopnosti amerických politiků formulovat rozumnou strategii pro otázku klimatických změn.
USA mají nesouměřitelně vyšší zodpovědnost za nečinnost v této otázce, protože byly dlouho největším světovým emitentem skleníkových plynů – až do loňského roku, kdy je předstihla Čína. Americké emise na obyvatele jsou nicméně i dnes více než čtyřnásobně vyšší než čínské. Navzdory hlavnímu podílu Ameriky na globálních emisích však americký Senát od ratifikace úmluvy Organizace spojených národů o klimatických změnách před 16 lety neučinil v této oblasti nic.
Když byl americkým prezidentem zvolen Barack Obama, ožila naděje na pokrok. Ačkoliv je však zřejmé, že by se Obama rád posunul v této otázce kupředu, prozatím sleduje neúspěšnou strategii vyjednávání se senátory a klíčovými průmyslovými sektory ve snaze dosáhnout nějaké dohody. Tento proces však ovládly různé zájmové skupiny a Obamovi se nepodařilo žádného pokroku dosáhnout.
Obamova administrativa se měla pokusit – a stále by to bylo žádoucí – o alternativní přístup. Namísto jednání se zájmovými skupinami v zákulisních salonech Bílého domu a Kongresu by měl Obama prezentovat americkému lidu soudržný plán. Měl by navrhnout zdravou strategii pro příštích 20 let, která by omezila americkou závislost na fosilních palivech, zajistila přechod na elektromobily a rozšířila neuhlíkové energetické zdroje, jako jsou sluneční a větrná energie. Poté by mohl uvést odhadovanou cenu za postupné zavedení těchto změn a demonstrovat, že tyto náklady by byly skrovné ve srovnání s obrovskými přínosy.
Přestože však byl Obama kandidátem změny, kupodivu nezvolil přístup předkládání reálných akčních plánů za změnu. Jeho administrativa je stále více uvězněná v ochromujícím sevření zájmových skupin. Těžko posoudit, zda je to zamýšlený výsledek, aby mohli Obama a jeho strana dál mobilizovat vysoké příspěvky na kampaň, nebo zda jde o výsledek špatného rozhodování – možná je špetka pravdy na obou těchto tvrzeních.
Jasné ovšem je, že v důsledku toho přivoláváme katastrofu. Příroda se nestará o naše politické čachry. A příroda nám říká, že náš současný ekonomický model je nebezpečný a vede nás k vlastní porážce. Nenajdeme-li v příštích několika letech skutečné globální vedení, získáme toto ponaučení nejtvrdšími možnými způsoby.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
NEW YORK – Všechny příznaky nasvědčují tomu, že se naše planeta stále střemhlav řítí ke klimatické katastrofě. Národní oceánografická a atmosférická správa Spojených států vydala svou „Zprávu o stavu klimatu“ za období leden-květen. Prvních pět měsíců letošního roku bylo nejteplejších od počátku měření v roce 1880. Květen byl vůbec nejteplejší měsíc. Mnoho koutů světa v současné době sužují intenzivní vlny veder. Přesto stále nekonáme.
Existuje pro to několik důvodů a my bychom je měli pochopit, abychom vybředli z dnešní slepé uličky. Za prvé je úkol kontrolovat člověkem vyvolané klimatické změny ekonomicky opravdu složitý. Člověkem vyvolané změny klimatu pramení ze dvou hlavních zdrojů emisí skleníkových plynů (zejména oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného): energetického spalování fosilních paliv a zemědělství (včetně odlesňování za účelem vytváření nové zemědělské půdy a pastvin).
Změnit světové energetické a zemědělské systémy není nic snadného. Nestačí jen mávat rukama a prohlašovat, že klimatické změny dosáhly krizové situace. Potřebujeme praktickou strategii pro zásadní přebudování dvou ekonomických sektorů, které stojí v centru globální ekonomiky a týkají se celé světové populace.
Druhou velkou výzvou při řešení klimatických změn je složitost tohoto vědního oboru samotného. Dnešní chápání klimatu Země a člověkem vyvolané složky klimatických změn je výsledkem mimořádně obtížné vědecké práce zahrnující mnoho tisíc vědců ze všech koutů světa. Toto vědecké pochopení je neúplné a stále přetrvávají významné nejistoty v otázce přesných velikostí, načasování a rizik klimatických změn.
Všeobecná veřejnost tuto složitost a nejistotu přirozeně těžko chápe, zvláště když ke změnám klimatu nedochází v řádu měsíců a let, nýbrž desetiletí a staletí. Společně s klimatickými změnami vyvolanými člověkem navíc působí i přirozené odchylky klimatu z roku na rok, a dokonce i z desetiletí na desetiletí, což nápravu škodlivého chování ještě více ztěžuje.
Z toho vyvstal třetí problém při řešení klimatických změn, který pramení z kombinace ekonomických dopadů této otázky a nejistoty kolem ní. Projevuje se v brutální a destruktivní kampani proti klimatologii ze strany mocných osob hájících partikulární zájmy a ideologů, jejichž cílem je zjevně vytvořit atmosféru ignorance a zmatku.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Například čelní americký obchodní deník Wall Street Journal vede už několik desítek let agresivní redakční kampaň proti klimatologii. Osoby angažující se v této kampani jsou nejen vědecky neinformované, ale neprojevují absolutně žádný zájem stát se informovanějšími. Odmítají totiž opakované nabídky klimatologů na setkání a vedení seriózních diskusí o těchto otázkách.
Stejnou hru hrají také velké ropné společnosti a další velké firemní zájmy, které financují očerňující PR kampaně proti vědě o klimatu. Jejich obecným přístupem je zveličovat nejistoty v klimatologii a vyvolávat dojem, že klimatologové se angažují v nějakém typu spiknutí s cílem děsit veřejnost. Je to absurdní obvinění, ale i ta si mohou získat veřejnou podporu, prezentují-li se v úhledném a dobře financovaném formátu.
Sečteme-li tyto tři faktory – enormní hospodářské problémy spojené se snižováním množství skleníkových plynů, komplexnost vědy o klimatu a záměrné kampaně s cílem zmást veřejnost a zdiskreditovat tuto vědu –, dospějeme ke čtvrtému a vše zastřešujícímu problému: neochotě či neschopnosti amerických politiků formulovat rozumnou strategii pro otázku klimatických změn.
USA mají nesouměřitelně vyšší zodpovědnost za nečinnost v této otázce, protože byly dlouho největším světovým emitentem skleníkových plynů – až do loňského roku, kdy je předstihla Čína. Americké emise na obyvatele jsou nicméně i dnes více než čtyřnásobně vyšší než čínské. Navzdory hlavnímu podílu Ameriky na globálních emisích však americký Senát od ratifikace úmluvy Organizace spojených národů o klimatických změnách před 16 lety neučinil v této oblasti nic.
Když byl americkým prezidentem zvolen Barack Obama, ožila naděje na pokrok. Ačkoliv je však zřejmé, že by se Obama rád posunul v této otázce kupředu, prozatím sleduje neúspěšnou strategii vyjednávání se senátory a klíčovými průmyslovými sektory ve snaze dosáhnout nějaké dohody. Tento proces však ovládly různé zájmové skupiny a Obamovi se nepodařilo žádného pokroku dosáhnout.
Obamova administrativa se měla pokusit – a stále by to bylo žádoucí – o alternativní přístup. Namísto jednání se zájmovými skupinami v zákulisních salonech Bílého domu a Kongresu by měl Obama prezentovat americkému lidu soudržný plán. Měl by navrhnout zdravou strategii pro příštích 20 let, která by omezila americkou závislost na fosilních palivech, zajistila přechod na elektromobily a rozšířila neuhlíkové energetické zdroje, jako jsou sluneční a větrná energie. Poté by mohl uvést odhadovanou cenu za postupné zavedení těchto změn a demonstrovat, že tyto náklady by byly skrovné ve srovnání s obrovskými přínosy.
Přestože však byl Obama kandidátem změny, kupodivu nezvolil přístup předkládání reálných akčních plánů za změnu. Jeho administrativa je stále více uvězněná v ochromujícím sevření zájmových skupin. Těžko posoudit, zda je to zamýšlený výsledek, aby mohli Obama a jeho strana dál mobilizovat vysoké příspěvky na kampaň, nebo zda jde o výsledek špatného rozhodování – možná je špetka pravdy na obou těchto tvrzeních.
Jasné ovšem je, že v důsledku toho přivoláváme katastrofu. Příroda se nestará o naše politické čachry. A příroda nám říká, že náš současný ekonomický model je nebezpečný a vede nás k vlastní porážce. Nenajdeme-li v příštích několika letech skutečné globální vedení, získáme toto ponaučení nejtvrdšími možnými způsoby.