0

Evropská hra o všechno

Švédské odmítnutí eura odhaluje, před jak fundamentálním rozhodnutím dnes Evropa stojí. Evropská unie se pomalu, velmi pomalu blíží k okamžiku pravdy, kdy se její členové budou muset rozhodnout, jaký druh unie si vlastně přejí. Chtějí politicky integrovanou unii, z níž se snad nakonec vyvine skutečná federace? Anebo chtějí volný ekonomický klub založený v podstatě jen na jednotném hospodářském trhu s několika dobrovolnými doplňky politické povahy?

Před touto otázkou stojí EU již od svého počátku a vlády členských zemí na ni až dosud odpovídaly tak, že postupovaly tempem nejneochotnějších členů. To se však může změnit. Letos nebo příští rok může konečně vyjít zřetelně najevo, že propast mezi federalisty a nacionalisty je natolik hluboká, že ji nelze přemostit. V tom okamžiku federalisté zjistí, zda dokážou nalézt způsob, jak pokračovat sami. Pokud se tak stane, pak vznikne dvourychlostní Evropa s politicky integrovaným vnitřním jádrem a dalšími zeměmi přičleněnými volnějším způsobem zvenčí.

Myšlenka dvourychlostní unie či unie s proměnlivou geometrií je předmětem diskusí již dlouho - především jako způsob, jak obelstít euroskeptickou loudavost několika po sobě jdoucích britských vlád. Většinou měly tyto debaty tendenci dospívat k mrzutému závěru, že dvourychlostní Evropa by se dojednávala jen s beznadějnými obtížemi. Poté idea unie s proměnlivou geometrií bohudík ztratila na naléhavosti, neboť se k moci dostal Tony Blair.

Myšlenku proměnlivé geometrie dnes oživuje vyhlídka mohutného rozšíření EU o deset nových členských zemí z oblasti východní Evropy a Středozemního moře, znásobená politickou krizí uvnitř Evropy ohledně americké války proti Iráku. Každý ví, že mnohem větší EU musí být politicky integrovanější, nemá-li ji stáhnout ke dnu již pouhá tíha počtu členů. To je otázka prosté aritmetiky, nikoliv ideologie.