46

Dokáže to Macron?

CAMBRIDGE – Vítězství Emmanuela Macrona nad Marine Le Penovou bylo velmi potřebnou dobrou zprávou pro všechny, kdo dávají přednost otevřeným a liberálním demokratickým společnostem před nativistickými a xenofobními alternativami. Boj proti pravicovému populismu však ještě zdaleka není vyhraný.

Le Penová získala ve druhém kole více než třetinu hlasů, přestože ji kromě její Národní fronty podpořilo jediné další politické uskupení – malá strana Debout la France Nicolase Dupont-Aignana. A volební účast se oproti předchozím prezidentským volbám prudce snížila, což naznačuje velký počet znechucených voličů. Pokud Macron v příštích pěti letech neuspěje, Le Penová se triumfálně vrátí a nativističtí populisté získají v Evropě i jinde na síle.

V dnešní éře politiky zaměřené proti establishmentu pomohla kandidátu Macronovi skutečnost, že stál mimo tradiční politické strany. Pro Macrona jako prezidenta však bude táž skutečnost jednoznačnou nevýhodou. Jeho politické hnutí En Marche! funguje pouhý rok. Po červnových volbách do Národního shromáždění bude muset nový prezident budovat zákonodárnou většinu od píky.

Macronovy ekonomické názory nelze snadno charakterizovat. Během prezidentské kampaně byl často obviňován, že neuvádí konkrétní data. Pro mnohé lidi na levici a extrémní pravici je to neoliberál, jenž se příliš neodchyluje od mainstreamové politiky úsporných opatření, která v Evropě ztroskotala a uvrhla kontinent do současného politického patu. Francouzský ekonom Thomas Piketty, jenž podporoval socialistického kandidáta Benoîta Hamona, označil Macrona za představitele „Evropy včerejška“.

Mnohé Macronovy ekonomické plány mají skutečně neoliberální příchuť. Macron se zavázal, že sníží daň z příjmu právnických osob z 33,5% na 25%, zruší 120 000 pracovních míst ve státní správě, udrží schodek státního rozpočtu pod unijní hranicí 3% HDP a zvýší flexibilitu na trhu práce (což je eufemismus pro usnadnění propouštění zaměstnanců). Zároveň však také slíbil zachování penzijních benefitů a jím preferovaný sociální model připomíná severskou flexikuritu – kombinaci vysoké míry hospodářské bezpečnosti a tržních pobídek.

Žádný z těchto kroků příliš nepřispěje – rozhodně ne v krátkodobém výhledu – k vyřešení klíčového úkolu, podle něhož se bude Macronovo prezidentské působení hodnotit: k tvorbě pracovních míst. Jak poznamenává Martin Sandbu, zaměstnanost byla hlavním předmětem zájmu francouzských voličů a pro novou administrativu by měla být nejvyšší prioritou. Od krize v eurozóně se francouzská nezaměstnanost drží na vysokých 10% – a v případě lidí do 25 let se blíží 25%. Přitom neexistují prakticky žádné důkazy, že liberalizace trhu práce zaměstnanost zvýší, pokud francouzská ekonomika současně nezíská významný impulz v oblasti agregátní poptávky.

Právě zde se dostává do hry další složka Macronova hospodářského programu. Macron navrhl pětiletý stimulační plán v objemu 50 miliard eur, který by zahrnoval investice do infrastruktury a zelených technologií spolu s rozšířeným výcvikem nezaměstnaných osob. Vzhledem k tomu, že tento objem jen lehce přesahuje 2% francouzského ročního HDP, však stimulační plán sám o sobě nemusí celkovou zaměstnanost příliš zvýšit.

Ambicióznějším Macronovým nápadem je učinit významný krok k fiskální unii v eurozóně – se společným ministerstvem financí v čele s jediným ministrem. Podle jeho názoru by to umožnilo trvalé fiskální transfery ze silnějších zemí do států, které společná měnová politika eurozóny znevýhodňuje. Rozpočet eurozóny by se financoval z příspěvků podle daňových příjmů členských států. Samostatný parlament eurozóny by pak zajišťoval politický dohled a zodpovědnost. Takové fiskální sjednocení by zemím, jako je Francie, umožnilo zvýšit výdaje na infrastrukturu a podpořit tvorbu pracovních míst, aniž by narazily na fiskální stropy.

Fiskální unie podpořená hlubší politickou integrací jednoznačně dává smysl. Přinejmenším představuje smysluplnou cestu ze současného „území nikoho“ v eurozóně. Macronovy neskrývaně proevropské recepty však nejsou jen otázkou politiky či principů. Jsou také klíčové pro úspěch jeho hospodářského programu. Je nepravděpodobné, že by Francie v brzké době vybředla ze svých potíží se zaměstnaností bez větší fiskální flexibility, anebo bez transferů ze zbytku eurozóny. Úspěch Macronova prezidentství tak do značné míry závisí na evropské spolupráci.

To nás přivádí k Německu. Prvotní reakce Angely Merkelové na volební výsledek nebyla povzbudivá. Poblahopřála sice Macronovi, do něhož prý „vkládají naděje miliony Francouzů“, avšak jedním dechem konstatovala, že nebude uvažovat o změnách fiskálních pravidel eurozóny. A i kdyby byla Merkelová (nebo budoucí vláda vedená Martinem Schulzem) svolnější, je zde háček v podobě německých voličů. Protože jim jejich politici vylíčili krizi v eurozóně nikoliv jako problém vzájemné závislosti, nýbrž jako zkazku s mravním ponaučením – šetrní a tvrdě pracující Němci v ní vystupovali proti rozmařilým a licoměrným dlužníkům –, nebude pro ně snadné získat tytéž voliče pro jakýkoliv společný fiskální projekt.

Macron německou reakci očekával a reagoval na ni takto: „Nedá se říci, že jsem pro silnou Evropu a globalizaci, avšak do roztrhání těla budu hájit transferovou unii.“ Její zrušení je podle něj receptem na rozpad a zpátečnickou politiku: „Bez transferů neumožníte periferii konvergenci a vyvoláte politický příklon k extremistům.“

Francie sice nestojí na evropské periferii, avšak Macronův vzkaz Německu je zřejmý: Buď mi pomůžete a společně vybudujeme opravdovou unii – hospodářskou, fiskální a nakonec i politickou –, anebo nás převálcuje nápor extremistů.

Macron má téměř jistě pravdu. V zájmu Francie, Evropy i zbytku světa musíme doufat, že po jeho vítězství bude následovat německá změna názoru.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.