4

Francouzský antipopulistický populista

VARŠAVA – Demokraté všeho druhů oslavují skutečnost, že se příštím prezidentem Francie stane proevropský centrista Emmanuel Macron – nikoliv Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty. Ačkoliv je však Macronovo vítězství dobrou zprávou, nevěstí porážku populismu v Evropě. Právě naopak: Macron představuje jistý druh „osvíceného populismu“, jenž sebou nese vlastní paletu problémů.

Macronova kandidatura byla stejně jako v případě Le Penové vztyčeným prstem francouzským politickým stranám hlavního proudu. Macron přesvědčil voliče příslibem kombinace ekonomického liberalismu a flexibilního sociálního státu na skandinávský způsob. Možná však nastal čas připustit, že Skandinávie je jedinečná a že programy, které uspějí tam, nemusí být použitelné jinde.

V krátkodobém měřítku ovšem Macronův populismus nemusí být veskrze špatnou věcí. Možná že v dnešní Francii a nejen tam může populistu porazit jen populista. V takovém případě je Macronův osvícený populismus rozhodně vhodnější než nacionalistický populismus, k němuž se hlásí Le Penová. Otázka zní, zda může osvícený populismus nějak napomoci k úplnému odklonu politických systémů od populismu – směrem k reálným řešením problémů dotyčných zemí.

Jedinou skutečnou protilátkou vůči populismu – a jediným reálným způsobem, jak řešit problémy, jimž čelí obyčejní lidé – je větší politická globalizace. Nacionalismus je totiž výsledkem ekonomické globalizace bez globalizace politické. Populisté slibují, že zastaví ekonomickou globalizaci; ve skutečnosti však mohou zastavit (a zvrátit) pouze globalizaci politickou. Nástup populistů k moci tak vytváří jakousi sebeposilující se dynamiku, v níž se nacionalismus dere stále více do popředí.

Macron ovšem dokazuje, že všechen populismus nemusí být nacionalistický. Historicky je levicový populismus běžnější než jeho pravicová varianta, jejíž síla dnes na Západě vyvěrá z faktu, že levice se v očích mnoha občanů stala elitářskou. Dalo by se tedy tvrdit, že populismus lze vyrvat ze spárů nacionalistů a použít ho k prosazování evropské integrace a politické globalizace.

Navzdory všeobecnému nadšení z Macronova vítězství nicméně většina z nás zůstává v otázce politické globalizace podvědomými fatalisty. Kdo dnes věří v globální demokracii, či dokonce ve Spojené státy evropské?

Už dlouho před současnou vlnou nacionalistického populismu odmítli Evropané střízlivou evropskou ústavu. V porovnání s touto předešlou ambicí jsou i nejodvážnější Macronovy návrhy na integraci eurozóny ve skutečnosti jen drobnou revizí. Když německá kancléřka Angela Merkelová Macronovi poblahopřála, dala jasně najevo, že nebude uvažovat o žádných změnách fiskální politiky – takový postoj vylučuje vznik společného evropského ministerstva financí.

Předchozí zkušenosti s osvíceným populismem tuto poněkud chmurnou perspektivu zintenzivňují. Otcem-zakladatelem osvíceného populismu byl Donald Tusk, bývalý polský premiér, jenž dnes působí jako předseda Evropské rady. Než se stal polským premiérem, podobně jako Macron opustil stranu hlavního proudu a založil vlastní všelidové hnutí s názvem Občanská platforma. A stejně jako Macronovo En Marche! kladlo i toto hnutí důraz na mládí, optimismus a slib využít talentu a energie lidí.

Jako premiér pak Tusk odpovídal na otázky týkající se jeho politické vize žertem, že když má někdo vize, měl by navštívit lékaře. Do své vlády vybral lidi z levice i z pravice (kterýžto postoj se odráží i v Macronově tvrzení, že jeho verze politiky přesahuje pravolevé dělení). Tusk zkrátka vytvořil kaleidoskop názorů a osobností, a kdykoliv byl zapotřebí nový úhel pohledu, uchopil tento kaleidoskop a zatřásl jím.

Tusk však podobně jako Macron čelil strašlivým hrozbám nacionalistického populismu, který měl v Polsku podobu strany Právo a spravedlnost (PiS), v jejím čele stáli dnes již zesnulý Lech Kaczyński a jeho dvojče Jarosław, dnešní faktický lídr Polska. I poté, co se Tusk dostal k moci, udávali agendu a tón polské politické rozpravy Kaczyńští. Tusk byl nucen zůstat v defenzívě a polská politika se začala dělit na PiS a antiPiS.

Macron se může ocitnout v podobné situaci charakterizované třemi stěžejními riziky. Za prvé Le Penová – která ve svém povolebním projevu vyzvala „vlastence“, aby se oddali „rozhodující bitvě, jež nás čeká“ – může dál udávat tón politické debaty. V takovém případě bude Macron možná nucen soustředit síly na udržování „obranného valu“ složeného z těch, jejichž názory se shodují v jediné oblasti: v odporu vůči Le Penové.

Za druhé by tlak na zastavení Le Penové mohl donutit Macrona k tomu, aby se raději vzdal smělých reforem, než aby riskoval, že od sebe odvrátí víc voličů, než si může dovolit, a že umožní Le Penové a Národní frontě posílit pozice. V Polsku se reformy nerealizovaly díky politice, nýbrž navzdory ní. Místo aby Tuskova politika uskutečňovala ambiciózní agendu, omezovala se na „udržování teplé vody v kohoutcích“. Macron by mohl skončit stejně.

Za třetí by Macron mohl bezděky přispět k vynesení Národní fronty k moci. Současné politické štěpení mezi správným a nesprávným, nikoliv mezi pravicí a levicí, se může stát sebenaplňujícím se proroctvím. I nejlepší politik někdy zákonitě udělá chybu nebo prostě začne nudit voliče. Zůstane-li Le Penová hlavní Macronovou soupeřkou, pak je jen otázkou času, kdy se stejně jako Kaczyński dostane k moci a zničí svou zemi. Macron je tak hrází proti Le Penové a současně i garantem jejího úspěchu.

Jedině řádné dělení na levici a pravici může zaručit přežití liberální demokracie, neboť dává voličům vícero bezpečných možností. Jednotlivé prvky takové stavby však mohou existovat pouze uvnitř politického společenství, které se těší ekonomické suverenitě, a to bude možné teprve ve chvíli, kdy budeme mít politickou globalizaci. A kruh se uzavírá.

Pro to, abychom rozlišili, zda vidíme příliv, či odliv populismu v Evropě, znamenají výsledky jednotlivých voleb pramálo. Hlavní pozornost musí zůstat upřena na strukturální faktory – především na ekonomickou globalizaci při absenci globalizace politické –, které jsou základem rostoucího populismu. A z tohoto pohledu se nic nezměnilo.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.