5

Nízká cena za ukončení chudoby

CHICAGO – Chudoba je nejkrutější neštěstí lidstva. Žijete-li v krajní chudobě, nemůžete si dovolit vyhnout se ani nejsnáze léčitelným chorobám, které jsou příčinou každého šestého lidského úmrtí. Plíce máte nejspíš zanesené nečistotami ze vzduchu v interiérech, neboť tak jako 2,7 miliardy dalších lidí vaříte a ohříváte se pomocí paliv, jako je trus a dřevo – a důsledky jsou stejné jako vykouřit dvě krabičky cigaret denně. Nedostatečná výživa vede u vašich dětí k růstovému zakrnění a postihuje jejich kognitivní vývoj, což je v průměru stojí 4-8 bodů v IQ. Taková deprivace vyvolává hluboký stres a beznaděj, takže je těžké jednat způsoby, které vám zlepší život.

Samozřejmě, svět v boji proti chudobě dosáhl velkého pokroku. V roce 1820 žilo v krajní chudobě devět z deseti lidí. Světová banka odhaduje, že míra celosvětové chudoby poprvé v lidských dějinách klesla na jednociferná čísla v roce 2015. Dnes za méně než 1,90 dolaru na den (což odpovídá jednomu dolaru v roce 1985) žije 9,1 % světové populace čili téměř 700 milionů lidí.

Tato hranice krajní chudoby ve výši 1,90 dolaru je skutečně přísná: nejedná se o to, co si movitý turista může koupit v rozvojové zemi s nízkými cenami. Znamená, co si Američan může za 1,90 dolaru koupit ve Spojených státech. V lokální měně se výše koriguje na ekvivalent kupní síly.

Zesnulý ekonom Anthony Clunies Ross udělal vstupní pokus o kalkulaci nákladů na definitivní vyřešení chudoby tím, že odhadl, kolik peněz by bylo zapotřebí na hotovostní transfery, které by každého jednotlivého člověka na planetě zbavily chudoby.

Přistupme k aktualizaci tohoto přístupu (tuto snahu nedávno vyvinul také Brookings Institution). Můžeme začít třeba pohledem do Indonésie – čtvrté nejlidnatější země světa, kde žije zhruba 257 milionů osob. Před pouhými 20 lety byla chudá asi polovina Indonésanů, kdežto v roce 2014 (nejnovější odhad) spadalo pod hranici 1,90 dolaru/den jen něco přes 8 % obyvatel čili 21 milionů lidí. Do 1,90 dolaru těmto Indonésanům chybí průměrně 29 centů, takže aby z krajní chudoby uniklo 21 milionů lidí, potřebují denně navíc 29 centů – dohromady zhruba 6 milionů dolarů. To činí celkem 2,2 miliardy dolarů za rok.

Poněvadž tato suma vychází z toho, co by si za 2,2 miliardy dolarů mohli koupit Američané ve Spojených státech, skutečné náklady v indonéských rupiích by byly mnohem nižší. Při kurzovní směně by náklady dosahovaly asi 700 milionů skutečných dolarů.

Domovem nejvyššího absolutního počtu chudých lidí na planetě je Indie, kde podle odhadu z nejnovějšího průzkumu uskutečněného v roce 2011 žije v krajní chudobě 268 milionů lidí. Každý z nich je pod hranicí krajní chudoby o průměrně 38 centů denně. V případě Indie se náklady po kurzovní směně vyšplhají na celkem téměř 11 miliard dolarů.

Zem��mi nejnákladnějšími na ukončení chudoby by byly Demokratická republika Kongo a Nigérie. V DR Kongo žije v krajní chudobě 77 % obyvatel a k dosažení hranice chudoby jim v průměru schází dolar. S ohledem na slabý směnný kurz by náklady v DR Kongo přesáhly 12 miliard skutečných dolarů.

Po úpravě kvůli nedostatku údajů ze států, jako je Severní Korea, Jemen a Zimbabwe, se zdá, že náklady na vykořenění chudoby by na základě nejnovějších dostupných dat vyšly na o něco méně než 100 miliard skutečných dolarů. Brookings extrapoloval dřívější trendy a data z ostatních zemí v rámci regionů a zjistil, že náklady v roce 2015 mohly být dost dobře nižší než 75 miliard dolarů ročně. Abychom si toto číslo dali do souvislostí, uveďme, že svět každoročně vynakládá 140 miliard dolarů na rozvojovou pomoc.

Samozřejmě, provádíme jen myšlenkový experiment, který má své meze. Ve skutečném světě by nebylo možné identifikovat všechny potřebné lidi světa a rozdat jim přesně 29 či 38 centů, aniž by nám vznikly mnohem vyšší náklady. Nicméně umožňuje nám určit rozsah největšího světového problému.

Očekává se, že v roce 2030 bude na planetě o něco méně než 400 milionů chudých a do roku 2060 by měl růst příjmů téměř úplně chudobu vykořenit. Na základě této informace dokážeme odhadnout úhrn budoucích nákladů na vykořenění chudoby na zhruba 1,5 bilionu dolarů. Kdybychom peníze už dnes vyčlenili do fondu (kde by se příštích 45 let připisoval úrok), potřebovali bychom k definitivnímu vykořenění lidské chudoby bezmála bilion dolarů.

Bilion dolarů, to zní jako velká věc. Ve skutečnosti je to ekvivalent zhruba 1 % ročního globálního HDP, 18 měsíců vojenských výdajů USA či dvacetiny státního dluhu USA. Zároveň je to ekvivalent nákladů vyvolaných jen jedním rokem Pařížské klimatické dohody, která slibuje, že když budeme každoročně platit bilion dolarů, zmírní vzestup teplot o 0,17°C do roku 2100.

Skutečnou tragédií je, že nejlepší řešení chudoby by nestálo vůbec nic. Nejúčinnější cestou k omezování deprivace je odjakživa široce založený hospodářský růst: v Číně růst hospodářství během 30 let bleskově vyzdvihl nad hranici chudoby bezprecedentních 680 milionů lidí. Globální dohoda o volném obchodu – například úspěšné dokončení stagnujícího rozvojového kola z Dauhá – by pravděpodobně zbavila chudoby dalších 160 milionů lidí.

Globální skepse ohledně volného obchodu, která se projevuje u amerického prezidenta Donalda Trumpa a dalších, znamená, že si necháváme ujít nesmírně důležitou příležitost. Prozatím bychom měli prosazovat nejúčinnější rozvojové investice: výdaje za výživu dětí, imunizaci, rané vzdělávání a stipendia pro dívky mohou vést ke smysluplným, celoživotním zlepšením zdraví a výše příjmů.

Měli bychom si ale také uvědomit, že ukončení chudoby je lidstvu vůbec poprvé opravdu finančně nadosah. A měli bychom vyzvat své politické lídry k zodpovědnosti za nákladné politiky, které přinášejí mnohem méně.

Z angličtiny přeložil David Daduč