0

Život s nejistotou

Často mi nešlo do hlavy, proč Karl Popper zakončil vzrušující závěr prvního dílu knihy Otevřená společnost a její nepřátelé touto větou: „Musíme jít dál do neznáma, nejistoty a nebezpečí a s veškerým svým rozumem usilovat jak o bezpečí, tak o svobodu." Cožpak svoboda nestačí? Proč klást bezpečí této nejvyšší hodnotě na roveň?

Pak si člověk uvědomí, že Popper dílo psal v posledních letech druhé světové války. Rozhlédneme-li se po světě roku 2004, začneme Popperovu pohnutku chápat: svoboda sice vždy znamená žít s rizikem, avšak není-li zajištěna bezpečnost, riziko představuje pouze hrozby, nikoliv příležitosti.

Příkladů je všude dost. Situace v Iráku nemusí být tak špatná, jak se z denního zpravodajství o bombových útocích jeví; je však jasné, že v zemi k žádnému trvalému pokroku směrem k liberálnímu řádu bez zajištění základní bezpečnosti nedojde. Afghánistánský případ je ještě složitější, přesto tu platí totéž. Kdo a jak ale zajišťuje bezpečnost?

V Evropě a na Západě vůbec je třeba vzít v úvahu sérii teroristických činů - od zločinů proti USA z roku 2001 až po předvolební pumové atentáty v Madridu. Londýnský starosta a tamní šéf policie společně varovali, že teroristické útoky v metropoli jsou „nevyhnutelné". Téměř každý den se objevují nové výstrahy, v ulicích jsou po zuby ozbrojení policisté, před velvyslanectvími a veřejnými budovami se objevují betonové zátarasy, na letištích a dalších místech se zpřísnily kontroly - to vše jsou každodenní připomínky nebezpečí, jež nás obklopuje.