Život za okupace

Když slýchám Američany, třeba poradkyni pro národní bezpečnost USA Condoleezu Riceovou, kteří srovnávají okupaci Iráku s okupací Německa (a někdy Japonska) po druhé světové válce, zaplaví mě dávné vzpomínky, protože jsem v dětství touto zkušeností prošel. Během dvanácti měsíců po bezpodmínečné kapitulaci Hitlerova nacistického režimu v květnu 1945 jsem zažil střídavě ruskou, americkou a britskou okupaci. Občas si říkám, že jsem expert v oboru komparativních okupačních studií.

První zjištění, které mi tato zkušenost přinesla, bylo následující: všechno záleží na tom, kdo okupační síly tvoří. Když na konci dubna 1945 vtrhla do Berlína sovětská vojska, mnozí z nás vyšli do ulic, abychom je uvítali. Nadšení netrvalo dlouho.

Jednoho dne se z hlavní ulice naší čtvrti otočily tanky Rudé armády proti zástupu. Když se dav rozprchl, vojáci začali rabovat, znásilňovat a loupit. To sice trvalo jen několik dní, ale strach ze Sovětů, kteří nás okupovali, přetrvával, i když začali rozdělovat potraviny a ustavili prvotní správu. Brzy začalo být jasné, že tam, kde odstranili starou diktaturu, ve skutečnosti vytvářejí diktaturu novou.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/ATCHzsk/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.