0

Život na svahu sopky

Ve chvíli, kdy toto píšu, už bezmála dva týdny na předměstích Paříže a dalších francouzských měst dochází k násilným střetům s policií a k zapalování aut, téměř tisícovky za noc. Proč se to děje? Jak daleko to může zajít?

Existence tisíců nezaměstnaných mladých lidí bez příjmů a bez kořenů, kteří nemají co na práci a svou snahu o uznání dokáží vyjádřit jen násilím, není výlučně francouzská. Všichni si pamatujeme výtržnosti ve Wattsu, Newarku a Detroitu ve Spojených státech v 60. letech 20. století a liverpoolské bouře ve Velké Británii na začátku 80. let a v dalších letech v Bradfordu, Oldhamu a Burnley. Francie před 20 lety už rovněž zažila nepokoje ve Vaux-en-Velin poblíž Lyonu. Je tedy třeba rozlišovat, co je společné mnoha vyspělým zemím a co je specifické pro Francii.

Všechny vyspělé ekonomiky prošly během posledních 30 let hlubokými změnami. Došli jsme od manažerského kapitalismu ke kapitalismu akciovému, od ekonomik s velkými dávkami státního dohledu k mnohem deregulovanějším trhům, od aktivních a expanzivních sociálních politik 60. a 70. let až k světu, kde se tyto výdaje neustále scvrkávají.

Ačkoli bohatství neustále přibývá – HDP se za posledních 50 let více než zdvojnásobil –, podíl mezd na celkové částce se o 10% snížil, třebaže miliony zámožných lidí dále zbohatly. To přineslo všude rozsáhlé zbídačení nejméně zvýhodněné části populace. V bohatých zemích se znovu objevila masová chudoba, o které se kolem roku 1980 zdálo, že byla vymýcena. Přístup ke kvalitnímu vzdělání a ještě víc na trh práce je čím dál větší měrou uzavřen pro mnoho mladých lidí, zejména pro ty, kdo pocházejí z chudých či neúplných rodin nebo z prostředí etnicky, jazykově či nábožensky menšinového.