0

Život v dějinách

LONDÝN – Nedávno jsem se zúčastnil veřejné debaty s bývalým australským premiérem Paulelm Keatingem. Je to zajímavý člověk, ryzí intelektuál hnaný svými vnitřními démony jednak k tomu, aby zadupal do země ty, kdo nedostatečně uznávají jeho transformační úlohu v australské politice, jednak aby odhaloval, co považuje za bláboly a mýty.

To jej pravidelně přivádí do polemik, což ale může posloužit k ponaučení. Nedávno například pranýřoval názor, že jeho národ určitým způsobem zformovaly a očistily australské oběti během tažení na Gallipoli v roce 1916 za první světové války. Podle něj Australané dospěli později, na pralesní stezce Kokoda, často označované za australské Thermopyly, kde skupina mladých vojáků vzdorovala postupu divizí japonské armády, které podle všeho hodlaly dobýt Port Moresby na Papuy-Nové Guineji a ohrozit australský kontinent. Keating vyjádřil přesvědčení, že boje na Kokodě představovaly skutečné porodní bolesti nezávislé Austrálie, už ne jakéhosi koloniálního přívěsku Británie, vybudovaného proto, aby sloužil imperiálním zájmům na Dálném východě.

Zpochybňovat postoje Australanů k jejich vlastní historii bych si nedovolil. Na to mám jejich zemi příliš rád. Keatingovy výroky ale vznášejí obecnou dějinnou otázku, která jde až k jádru pocitu sounáležitosti, jenž stmeluje každou společnost.

Většina zemí si alespoň část svých dějin vymýšlí anebo prostě zakrývají ty úseky, které nevyhovují jejich hrdinské představě o sobě samých. Moje vlast například přišla s tím, co znamená být Britem, aby v osmnáctém století smířila Skotsko s myšlenkou vlády z Anglie a aby celé Spojené království přesvědčila, že se nemá vzpírat vládě německých králů.