41

Malá Anglie a ne zas tak velká Británie

AMSTERDAM – Jako Angloholanďan – syn britské matky a holandského otce – si nemohu pomoci a beru si brexit dost osobně. Nejsem zarytý euronadšenec, ale z Evropské unie bez Británie mám pocit jako ze ztráty končetiny při autonehodě.

Ne všichni moji spoluobčané jsou nešťastní. Nizozemský demagog Geert Wilders, vyhraněný proti EU a muslimům, napsal: „Hurá Britům! Teď jsme na řadě my.“ Takové smýšlení je znepokojivější a zlověstnější než důsledky brexitu pro budoucnost britského hospodářství. Nutkání ničit může být nakažlivé.

Doslova přes noc došlo ke změně image Spojeného království. Už víc než 200 let Británie zosobňuje jistý ideál svobody a tolerance (přinejmenším pro mnohé Evropany, Indové asi na věc pohlížejí poněkud jinak). Anglofilové obdivovali Británii z mnoha důvodů, včetně její relativní otevřenosti vůči uprchlíkům z neliberálních režimů na kontinentu. Byla zemí, kde se ministerským předsedou mohl stát Benjamin Disraeli, muž sefardskožidovského původu. V roce 1940 se prakticky sama postavila Hitlerovi.

V onom roce do Británie prchl v Maďarsku narozený spisovatel Arthur Koestler, bývalý komunista, který o evropských politických běsech věděl vše a byl málem popraven španělskými fašisty. Svou adoptivní zemi nazval „Davosem pro niterně pohmožděné veterány totalitního věku“.