LIMA – Byla to dohoda, kterou si každý přál, ale nikomu se příliš nelíbí. Letošní výroční konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která se konala v peruánské Limě, dospěla v neděli časně ráno konečně k závěru. Stalo se tak více než 24 hodin po jejím předpokládaném ukončení a po vášnivé výměně názorů v posledních dnech. Vyjednavači z 196 zemí uzavřeli kompromis, který drží svět na cestě k nové globální klimatické dohodě příští rok v Paříži, avšak téměř všichni účastníci jsou z toho či onoho ustanovení nešťastní.
Mnoha kritikům smlouvy však uniká podstata. Dohoda z Limy je v řadě ohledů slabá. Zároveň však představuje zásadní průlom pro vytvoření všeobecného režimu globálního klimatu.
Konference v Limě měla dva cíle. Prvním bylo schválit nástin textu pařížské dohody z roku 2015. Tento cíl se podařilo splnit – avšak pouze vytvořením obrovského sedmatřicetistránkového dokumentu obsahujícího všechny možné varianty, které by státy mohly v dohodě z příštího roku chtít vidět. Delegáti se nepokoušeli vyjednávat o různých variantách a vzali si k srdci staré přísloví: „Proč bys dělal dnes, co můžeš nechat na zítřek?“
Toto vyjednávání zůstalo na pěti kolech rozhovorů plánovaných pro rok 2015, přičemž první z nich začne v únoru. Vzhledem k rozdílnosti stanovisek obsažených v textu z Limy bude zformulování konceptu připraveného k podpisu v prosinci příštího roku v Paříži obrovským úkolem.
Druhým cílem bylo dohodnout se na podmínkách, za nichž země vyčlení v roce 2015 své státní závazky – oficiálně řečeno „zamýšlené státně determinované příspěvky“ (INDC). Zde byly kompromisy velmi citelné.
Rozvojové země chtěly, aby INDC zahrnovaly nejen škrty emisí, ale i plány na adaptaci na klimatické změny, a také si přály, aby do nich rozvinuté země zahrnuly finanční podporu pro chudší státy. Nakonec na žádné závazky nových peněz nedošlo a začlenění adaptačních plánů nebude povinné, nýbrž volitelné.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Rozvinuté země si zase přály, aby všechny státy poskytly v zájmu zajištění transparentnosti a srovnatelnosti standardizované informace o svých emisních cílech a plánech. U klíčových prvků došlo ke shodě, ale pouze ve formě návodu, nikoliv požadavku. Také návrh Evropské unie a Spojených států, aby plány jednotlivých zemí podléhaly nějakému typu hodnocení, ze závěrečného textu vypadl.
Bude však proveden výpočet úhrnného efektu plánů všech zemí, což v příštím roce umožní vyhodnotit, zda svět učinil dost pro to, aby omezil průměrné globální oteplení na dohodnutý strop dvou stupňů Celsia. Téměř jistě tomu tak nebude.
Pro mnoho kritiků dohody, zejména těch, kteří působí v ekologickém hnutí, jde limská dohoda kvůli těmto kompromisům až příliš „zdola nahoru“. Jednotlivé státy mají příliš velký prostor učinit takové závazky, jaké samy chtějí, a jsou relativně nesvázané společným souborem pravidel jdoucích „shora dolů“, které by dohoda předepisovala. Tito kritikové se obávají, že proto bude těžší přesvědčit státy, aby snížily emise ještě více, jakmile vyjde najevo, že jejich společné úsilí nestačí, a že některé státy budou možná dokonce moci používat neregulérní účetní metody.
Tento postoj ovšem přehlíží největší úspěch dohody z Limy: ukončuje dlouhodobé dělení světa na pouhé dva typy zemí, rozvinuté a rozvojové. Už od podepsání původní Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 byly závazky jednotlivých zemí definovány podle jejich úrovně rozvoje v daném roce. Bohaté státy patřící mezi takzvané „země Dodatku 1“ měly povinné závazky, zatímco od chudších zemí stojících mimo Dodatek 1 se vyžadovalo pouze dobrovolné úsilí.
Během posledních 22 let začalo toto binární dělení působit stále zastaraleji, poněvadž z větších rozvojových zemí, jako jsou Čína a Brazílie, se staly hospodářské supervelmoci a velcí emitenti skleníkových plynů. Z tohoto důvodu chtěl rozvinutý svět už dávno nahradit „neprostupnou zeď“ mezi oběma historickými skupinami takovou formou diferenciace, která bude lépe vystihovat současný svět. Rozvojové země – včetně velkých mocností typu Číny – však trvaly na tom, že stávající rozdělení zůstane zachováno.
Dnes už to neplatí. Dohoda z Limy formuluje závazky zemí bez ohledu na jejich příslušnost či nepříslušnost k Dodatku 1. Místo toho používá novou frázi převzatou z nedávné dohody mezi USA a Čínou: závazky zemí budou založeny na „společné, ale diferenciované zodpovědnosti a odpovídajících kapacitách s ohledem na odlišné národní poměry“. Zeď byla zbourána.
Limská dohoda o INDC teoreticky nestanovuje podobu dlouhodobé pařížské dohody. V příštím roce lze tedy očekávat další lítou bitvu o této otázce. Drtivá většina rozvojových zemí – včetně Číny a Brazílie – je však s novým režimem spokojena. Nelze si tedy představit, že by došlo k obnovení binárního modelu – a země, které se stavěly proti této změně, to vědí, což vysvětluje, proč se v závěrečných dvou dnech vedly v Limě tak urputné boje.
Konference v Limě ukázala, jak obtížná budou navzdory nedávnému optimismu v otázce globálního pokroku pařížská jednání v roce 2015. V podstatě však padlo jedno vysoce závažné rozhodnutí: opuštění striktního dělení států na rozvinuté a rozvojové vydláždí cestu k dohodě, kterou mohou podepsat všechny země včetně USA a Číny.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
LIMA – Byla to dohoda, kterou si každý přál, ale nikomu se příliš nelíbí. Letošní výroční konference Organizace spojených národů o klimatických změnách, která se konala v peruánské Limě, dospěla v neděli časně ráno konečně k závěru. Stalo se tak více než 24 hodin po jejím předpokládaném ukončení a po vášnivé výměně názorů v posledních dnech. Vyjednavači z 196 zemí uzavřeli kompromis, který drží svět na cestě k nové globální klimatické dohodě příští rok v Paříži, avšak téměř všichni účastníci jsou z toho či onoho ustanovení nešťastní.
Mnoha kritikům smlouvy však uniká podstata. Dohoda z Limy je v řadě ohledů slabá. Zároveň však představuje zásadní průlom pro vytvoření všeobecného režimu globálního klimatu.
Konference v Limě měla dva cíle. Prvním bylo schválit nástin textu pařížské dohody z roku 2015. Tento cíl se podařilo splnit – avšak pouze vytvořením obrovského sedmatřicetistránkového dokumentu obsahujícího všechny možné varianty, které by státy mohly v dohodě z příštího roku chtít vidět. Delegáti se nepokoušeli vyjednávat o různých variantách a vzali si k srdci staré přísloví: „Proč bys dělal dnes, co můžeš nechat na zítřek?“
Toto vyjednávání zůstalo na pěti kolech rozhovorů plánovaných pro rok 2015, přičemž první z nich začne v únoru. Vzhledem k rozdílnosti stanovisek obsažených v textu z Limy bude zformulování konceptu připraveného k podpisu v prosinci příštího roku v Paříži obrovským úkolem.
Druhým cílem bylo dohodnout se na podmínkách, za nichž země vyčlení v roce 2015 své státní závazky – oficiálně řečeno „zamýšlené státně determinované příspěvky“ (INDC). Zde byly kompromisy velmi citelné.
Rozvojové země chtěly, aby INDC zahrnovaly nejen škrty emisí, ale i plány na adaptaci na klimatické změny, a také si přály, aby do nich rozvinuté země zahrnuly finanční podporu pro chudší státy. Nakonec na žádné závazky nových peněz nedošlo a začlenění adaptačních plánů nebude povinné, nýbrž volitelné.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Rozvinuté země si zase přály, aby všechny státy poskytly v zájmu zajištění transparentnosti a srovnatelnosti standardizované informace o svých emisních cílech a plánech. U klíčových prvků došlo ke shodě, ale pouze ve formě návodu, nikoliv požadavku. Také návrh Evropské unie a Spojených států, aby plány jednotlivých zemí podléhaly nějakému typu hodnocení, ze závěrečného textu vypadl.
Bude však proveden výpočet úhrnného efektu plánů všech zemí, což v příštím roce umožní vyhodnotit, zda svět učinil dost pro to, aby omezil průměrné globální oteplení na dohodnutý strop dvou stupňů Celsia. Téměř jistě tomu tak nebude.
Pro mnoho kritiků dohody, zejména těch, kteří působí v ekologickém hnutí, jde limská dohoda kvůli těmto kompromisům až příliš „zdola nahoru“. Jednotlivé státy mají příliš velký prostor učinit takové závazky, jaké samy chtějí, a jsou relativně nesvázané společným souborem pravidel jdoucích „shora dolů“, které by dohoda předepisovala. Tito kritikové se obávají, že proto bude těžší přesvědčit státy, aby snížily emise ještě více, jakmile vyjde najevo, že jejich společné úsilí nestačí, a že některé státy budou možná dokonce moci používat neregulérní účetní metody.
Tento postoj ovšem přehlíží největší úspěch dohody z Limy: ukončuje dlouhodobé dělení světa na pouhé dva typy zemí, rozvinuté a rozvojové. Už od podepsání původní Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v roce 1992 byly závazky jednotlivých zemí definovány podle jejich úrovně rozvoje v daném roce. Bohaté státy patřící mezi takzvané „země Dodatku 1“ měly povinné závazky, zatímco od chudších zemí stojících mimo Dodatek 1 se vyžadovalo pouze dobrovolné úsilí.
Během posledních 22 let začalo toto binární dělení působit stále zastaraleji, poněvadž z větších rozvojových zemí, jako jsou Čína a Brazílie, se staly hospodářské supervelmoci a velcí emitenti skleníkových plynů. Z tohoto důvodu chtěl rozvinutý svět už dávno nahradit „neprostupnou zeď“ mezi oběma historickými skupinami takovou formou diferenciace, která bude lépe vystihovat současný svět. Rozvojové země – včetně velkých mocností typu Číny – však trvaly na tom, že stávající rozdělení zůstane zachováno.
Dnes už to neplatí. Dohoda z Limy formuluje závazky zemí bez ohledu na jejich příslušnost či nepříslušnost k Dodatku 1. Místo toho používá novou frázi převzatou z nedávné dohody mezi USA a Čínou: závazky zemí budou založeny na „společné, ale diferenciované zodpovědnosti a odpovídajících kapacitách s ohledem na odlišné národní poměry“. Zeď byla zbourána.
Limská dohoda o INDC teoreticky nestanovuje podobu dlouhodobé pařížské dohody. V příštím roce lze tedy očekávat další lítou bitvu o této otázce. Drtivá většina rozvojových zemí – včetně Číny a Brazílie – je však s novým režimem spokojena. Nelze si tedy představit, že by došlo k obnovení binárního modelu – a země, které se stavěly proti této změně, to vědí, což vysvětluje, proč se v závěrečných dvou dnech vedly v Limě tak urputné boje.
Konference v Limě ukázala, jak obtížná budou navzdory nedávnému optimismu v otázce globálního pokroku pařížská jednání v roce 2015. V podstatě však padlo jedno vysoce závažné rozhodnutí: opuštění striktního dělení států na rozvinuté a rozvojové vydláždí cestu k dohodě, kterou mohou podepsat všechny země včetně USA a Číny.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.