15

Život po Pax Americana

NEW YORK – Poválečný řád, který po roce 1945 nastolily Spojené státy v Evropě a ve východní Asii, se už nějakou dobu trhá ve švech. Rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa o odstoupení USA od pařížské klimatické dohody jeho rozklad jen uspíšilo.

Poprvé od prvních let prezidentského působení generála Charlese de Gaullea ve Francii některý významný západní lídr – konkrétně německá kancléřka Angela Merkelová – otevřeně konstatoval, že Evropa už se nemůže spolehnout na americké vedení. Mohlo by působit paradoxně, když tato slova vycházejí z úst Němky a přesvědčené stoupenkyně transatlantské spolupráce, ale ve skutečnosti je to docela příznačné, poněvadž Německo při své proměně z vražedné diktatury v mírumilovnou liberální demokracii potřebovalo USA více než kterákoliv jiná země.

Možná bychom měli do pozvolného konce Pax Americana vkládat jisté naděje. Žádný imperiální systém netrvá věčně. Mezinárodní řád, který měl jasný smysl v době, kdy svět povstával z trosek druhé světové války, aby vzápětí vstoupil do vleklé studené války mezi dvěma jadernými supermocnostmi, už nemusí postačovat a možná stojí v cestě lepším světovým uspořádáním.

Cílem NATO bylo – řečeno nevybíravými slovy prvního generálního tajemníka lorda Hastingse Ismaye – „držet Američany uvnitř, Rusy venku a Němce dole“. Německo už však není potřeba držet „dole“ a debata se vede i o tom, zda by měli být Rusové po rozpadu Sovětského svazu drženi „venku“. A Trump má v jedné věci pravdu, jakkoliv ji vyjadřuje neomaleně: Evropa stejně jako Japonsko začala být příliš závislá na americké vojenské síle.

Tato závislost na USA v oblasti kolektivní bezpečnosti ještě nedělá z amerických spojenců kolonie. A USA nejsou formálně vzato imperiální mocností. Některé aspekty společného pozdně imperiálního dilematu jsou však dnes ve východní Asii i v západní Evropě patrné. Kdyby se USA příliš rychle vzdaly své vedoucí role, mohl by nastat chaos a vzniklé vakuum by mohly zaplnit méně neškodné mocnosti. Bude-li však Američany vedený systém přetrvávat příliš dlouho, začne americkým „závislým územím“ bránit v tom, aby přijaly větší zodpovědnost za vlastní bezpečnost.

Když se imperiální uspořádání rozpadnou, výsledkem bývá často násilí. Zánik osmanské moci doprovázela genocida Arménů. Po pádu Rakouska-Uherska přišel vražedný antisemitismus a radikální nacionalismus. Něco podobného se stalo ve chvíli, kdy se na Balkáně rozpadlo malé jugoslávské impérium Josipa Broze Tita. A více než milion hinduistů a muslimů přišel o život při strašlivých sektářských násilnostech, když Britská Indie ponechala rozdělenou zemi napospas vlastnímu osudu.

To není argument ve prospěch imperialismu. Trumpova éra by nás však měla připravit na to, abychom se uměli vyrovnat s důsledky, jakmile poválečný řád pod taktovkou USA skončí. Americké vedení bylo očividně pomýlené a vyústilo ve zbytečné války a v podporu až příliš mnoha nechutných spojenců v boji proti komunismu. Mělo však i řadu pozitivních stránek. Západní Evropa, Japonsko a opožděně i Jižní Korea a Tchaj-wan se pod ochranou USA dokázaly stát svobodnými a prosperovat.

Navzdory excesům antikomunismu fungovala americká nadvláda také jako brzda ideologického extremismu. Ani komunismus, ani různé varianty fašismu či radikálního nacionalismu neměly v Evropě pod Pax Americana velkou šanci se rozvíjet. Nedávné volby v Nizozemsku a ve Francii naznačují, že Trump možná v Evropě funguje spíš jako odstrašující prostředek než jako podpora populistického extremismu. Pokud by se však populistická vlna měla stát větší a brutálnější, není dnes ve Washingtonu nikdo, kdo by ji odrazoval.

V Japonsku vytěsnila závislost na USA a obava z komunismu levici na okraj a ponechala víceméně natrvalo u moci konzervativní stranu. Zároveň se však podařilo udržet na uzdě extrémy japonského revanšismu. To už napříště nemusí být tak snadné, protože USA už nejsou pokládány za spolehlivého ochránce a strach z Číny přerůstá v paniku.

Angela Merkelová, která vyrostla ve východním Německu, se má na rozdíl od některých svých předchůdců na kancléřském postu na pozoru před strategickými plány Ruska. Není pochyb o tom, že z americké rezignace na vedení budou přinejmenším krátkodobě těžit Rusko a Čína. Některé lidi to příliš netrápí. Z Ruska je do Berlína, či dokonce do Paříže blíž než z Washingtonu nebo z New Yorku. Na podlézání ruskému a čínskému režimu se dá vydělat spousta peněz (jak americký prezident až příliš dobře ví). A pravděpodobnost, že by Rusko nebo Čína napadly členské státy NATO či Japonsko, je možná mizivá.

Větší zranitelnost vůči ruským a čínským zásahům si však vyžádá daň. Bez ohledu na to, jak protivná možná byla americká dominance nebo kolik lidí žehralo na ničivé války, jež USA rozpoutaly, kritika americké politiky, prezidentů, a dokonce i kulturních zvyklostí byla nejen přípustná, ale pokládala se za zdravý projev liberální demokracie. Byla to jedna ze „společných hodnot“, které držely Západ pohromadě.

Ve světě ovládaném Čínou to platit nebude. Kritika se rychle přetaví v následky, zejména v ekonomické sféře. Hollywoodská studia už dnes cenzurují obsah filmů, u nichž očekávají, že budou vydělávat na čínském trhu. Západní zpravodajská média toužící udržet si přístup do Moskvy či do Pekingu budou čelit stále většímu tlaku, aby si dávaly pozor na to, co otisknou či odvysílají. To poškodí naše společnosti, které stojí na principech otevřenosti a svobody projevu.

I když tedy konec Pax Americana nevyústí ve vojenské invaze či světové války, měli bychom se připravit na dobu, kdy možná budeme vzpomínat na americké impérium s laskavou nostalgií.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.