0

Svoboda a hudba

NEW YORK – Severní Korea, oficiálně známá jako Korejská lidově demokratická republika, je jednou z nejutiskovatelštějších, nejuzavřenějších a nejzlovolnějších diktatur na světě. Představuje možná poslední živoucí příklad ryzího totalitarismu – kontroly státu nad všemi aspekty lidského života. Je takové místo správným působištěm pro západní orchestr? Lze si představit, jak Newyorská filharmonie, která s velkou slávou zahrála v Pchjong-jangu, baví Stalina či Hitlera?

Všechny totalitní systémy mají jednu věc společnou: drcením všech forem politického projevu s výjimkou pochlebování režimu činí ze všeho politikum. V Severní Koreji neexistuje nepolitický sport ani kultura. Není tedy pochyb, že pozvání pro Newyorskou filharmonii mělo pozvednout prestiž režimu vedeného Drahým vůdcem Kim Čong-ilem, jehož reputace je tak mizerná – dokonce i v sousední Číně –, že je třeba ji všemi prostředky pozvedávat.

Rozhovory s několika členy orchestru odhalily, že jsou si toho vědomi. Jedna houslistka prohlásila, že „spousta z nás… se neztotožňuje se stranickou linií, podle níž hudba přesahuje politiku“. Umělkyně si byla „jistá, že toho Pchjong-jang využije a že naše vláda se snaží získat politické body“. Dirigent Lorin Maazel, který zvolil program složený z děl Wagnera, Dvořáka, Gershwina a Bernsteina, byl méně cynický. Koncert podle něj „nabere vlastní dynamiku“ a bude mít pozitivní dopad na severokorejskou společnost.

Inu, on to zkrátka říct musel. Mohl by však mít pravdu? Nikdo, dokonce ani Maazel, nepředstírá, že jeden koncert slavného západního orchestru může svrhnout diktaturu, avšak ostražitost autoritářů vůči podvratné síle hudby se datuje až do dob Platónovy Republiky . Není-li hudba podle Platónova názoru přísně kontrolována, rozněcuje vášně a vede lidi ke vzpurnosti. Platón chtěl proto omezit hudební projev na zvuky přispívající k harmonii a řádu.