NEW YORK – Severní Korea, oficiálně známá jako Korejská lidově demokratická republika, je jednou z nejutiskovatelštějších, nejuzavřenějších a nejzlovolnějších diktatur na světě. Představuje možná poslední živoucí příklad ryzího totalitarismu – kontroly státu nad všemi aspekty lidského života. Je takové místo správným působištěm pro západní orchestr? Lze si představit, jak Newyorská filharmonie, která s velkou slávou zahrála v Pchjong-jangu, baví Stalina či Hitlera?
Všechny totalitní systémy mají jednu věc společnou: drcením všech forem politického projevu s výjimkou pochlebování režimu činí ze všeho politikum. V Severní Koreji neexistuje nepolitický sport ani kultura. Není tedy pochyb, že pozvání pro Newyorskou filharmonii mělo pozvednout prestiž režimu vedeného Drahým vůdcem Kim Čong-ilem, jehož reputace je tak mizerná – dokonce i v sousední Číně –, že je třeba ji všemi prostředky pozvedávat.
Rozhovory s několika členy orchestru odhalily, že jsou si toho vědomi. Jedna houslistka prohlásila, že „spousta z nás… se neztotožňuje se stranickou linií, podle níž hudba přesahuje politiku“. Umělkyně si byla „jistá, že toho Pchjong-jang využije a že naše vláda se snaží získat politické body“. Dirigent Lorin Maazel, který zvolil program složený z děl Wagnera, Dvořáka, Gershwina a Bernsteina, byl méně cynický. Koncert podle něj „nabere vlastní dynamiku“ a bude mít pozitivní dopad na severokorejskou společnost.
NEW YORK – Severní Korea, oficiálně známá jako Korejská lidově demokratická republika, je jednou z nejutiskovatelštějších, nejuzavřenějších a nejzlovolnějších diktatur na světě. Představuje možná poslední živoucí příklad ryzího totalitarismu – kontroly státu nad všemi aspekty lidského života. Je takové místo správným působištěm pro západní orchestr? Lze si představit, jak Newyorská filharmonie, která s velkou slávou zahrála v Pchjong-jangu, baví Stalina či Hitlera?
Všechny totalitní systémy mají jednu věc společnou: drcením všech forem politického projevu s výjimkou pochlebování režimu činí ze všeho politikum. V Severní Koreji neexistuje nepolitický sport ani kultura. Není tedy pochyb, že pozvání pro Newyorskou filharmonii mělo pozvednout prestiž režimu vedeného Drahým vůdcem Kim Čong-ilem, jehož reputace je tak mizerná – dokonce i v sousední Číně –, že je třeba ji všemi prostředky pozvedávat.
Rozhovory s několika členy orchestru odhalily, že jsou si toho vědomi. Jedna houslistka prohlásila, že „spousta z nás… se neztotožňuje se stranickou linií, podle níž hudba přesahuje politiku“. Umělkyně si byla „jistá, že toho Pchjong-jang využije a že naše vláda se snaží získat politické body“. Dirigent Lorin Maazel, který zvolil program složený z děl Wagnera, Dvořáka, Gershwina a Bernsteina, byl méně cynický. Koncert podle něj „nabere vlastní dynamiku“ a bude mít pozitivní dopad na severokorejskou společnost.