Poslední dobou se v Jugoslávii děje mnoho věcí, většinou velmi zajímavých. Po počátečním váhání a prvotním neúspěchu byl Milošević konečně uvezněn – a to bez krveprolití, i když s jistým nebezpečím. Volby, které minulý víkend nerušeně proběhly v Černé hoře, však mohou být předzvěstí konfliktu a obtížných rozhodnutí o nezávislosti. Je nicméně naděje, že zúčastněné strany tyto záležitostí vyřeší u jednacího stolu, nikoli na bojišti. Jde o významný posun vpřed, který dokazuje, že navzdory vymývání mozků a spoluvině mnoha Srbů na zločinech Miloševičova režimu mají demokracie a otevřená společnost šanci zakořenit v jugoslávské půdě.
Před Srbskem a jeho novými úřady stojí klíčové rozhodnutí: zda vydat Miloševiče haagskému tribunálu. V tomto směru se shoduje takřka celý svět, který tlačí na jugoslávského prezidenta Koštunicu, aby mu vyhověl. Pro budoucnost Srbska by však takové rozhodnutí mohlo mít dalekosáhlé negativní důsledky. Mnozí z těch, kdo souhlasí s tím, že Milošević je válečný zločinec, dnes tvrdí, že bychom měli vyslyšet hlasy z Bělehradu, podle nichž by Milošević měl stanout před soudem svého vlastního národa.
Rozhodující morální odpovědnost za to, co Milošević udělal, leží na srbském lidu. To oni mu dali moc, ačkoli způsobem, který ne zcela odpovídá demokratickým normám; to oni jej podporovali, i když je vedl ke genocidě a k jedné porážce za druhou. A konečně to byli oni, kdo jej sesadili, a jejich nové demokratické vedení v Bělehradě, jež jej pod nemalou hrozbou jejich vlastní pozici a postavení zatklo. Zatčení mohlo totiž snadno skončit krvavým masakrem, který by destabilizoval dosud nejistou demokratickou vládu.
Poslední dobou se v Jugoslávii děje mnoho věcí, většinou velmi zajímavých. Po počátečním váhání a prvotním neúspěchu byl Milošević konečně uvezněn – a to bez krveprolití, i když s jistým nebezpečím. Volby, které minulý víkend nerušeně proběhly v Černé hoře, však mohou být předzvěstí konfliktu a obtížných rozhodnutí o nezávislosti. Je nicméně naděje, že zúčastněné strany tyto záležitostí vyřeší u jednacího stolu, nikoli na bojišti. Jde o významný posun vpřed, který dokazuje, že navzdory vymývání mozků a spoluvině mnoha Srbů na zločinech Miloševičova režimu mají demokracie a otevřená společnost šanci zakořenit v jugoslávské půdě.
Před Srbskem a jeho novými úřady stojí klíčové rozhodnutí: zda vydat Miloševiče haagskému tribunálu. V tomto směru se shoduje takřka celý svět, který tlačí na jugoslávského prezidenta Koštunicu, aby mu vyhověl. Pro budoucnost Srbska by však takové rozhodnutí mohlo mít dalekosáhlé negativní důsledky. Mnozí z těch, kdo souhlasí s tím, že Milošević je válečný zločinec, dnes tvrdí, že bychom měli vyslyšet hlasy z Bělehradu, podle nichž by Milošević měl stanout před soudem svého vlastního národa.
Rozhodující morální odpovědnost za to, co Milošević udělal, leží na srbském lidu. To oni mu dali moc, ačkoli způsobem, který ne zcela odpovídá demokratickým normám; to oni jej podporovali, i když je vedl ke genocidě a k jedné porážce za druhou. A konečně to byli oni, kdo jej sesadili, a jejich nové demokratické vedení v Bělehradě, jež jej pod nemalou hrozbou jejich vlastní pozici a postavení zatklo. Zatčení mohlo totiž snadno skončit krvavým masakrem, který by destabilizoval dosud nejistou demokratickou vládu.