41

Lekce z Halabu nutí ke střízlivosti

NEW YORK – Pád Halabu (Aleppa) do rukou sil věrných syrskému prezidentu Bašáru al-Asadovi není ani konec začátku, ani začátek konce syrské občanské války, která trvá už pět a půl roku – a je také válkou v zastoupení a regionálním a do jisté míry globálním konfliktem. Další významná bitva se povede v provincii Idlib, otázkou je jen kdy. Válka ovšem bude doutnat i po ní, v různých částech toho, co z rozštěpené země bude zbývat.

Přesto nadešel vhodný čas udělat inventuru a zaměřit se na to, co jsme zjistili – a kéž bychom se z toho poučili. Máloco je v dějinách neodvratné a situace v Sýrii je důsledkem toho, co se různé vlády, skupiny a jednotlivci rozhodli udělat – a neudělat. Ano, v Sýrii se ukázalo, že nečinnost má stejně závažné důsledky jako činy.

Nikdy to nebylo zjevnější, než když Spojené státy nesplnily svou pohrůžku, že se postarají, aby Asadův režim zaplatil za nasazení chemických zbraní. To se ukázalo jako promarněná příležitost nejen změnit spád konfliktu, ale také zdůraznit zásadu, že litovat bude každá vláda, která použije zbraně hromadného ničení. Vždyť pro účinnost budoucího odstrašování má zásadní význam právě vymáhání.

Pro další ponaučení je třeba se vrátit k roku 2011, kdy pokojné protivládní protesty narazily na smrtonosné síly, což prezidenta USA Baracka Obamu a další přimělo k požadavku, aby Asad odstoupil. Ani tady silná slova nedoprovodily činy ani prostředky. Objeví-li se tak široká propast mezi nástroji a záměry, je téměř každá politika předurčena k nezdaru.

Platí to obzvlášť, jestliže cílem je změna režimu a stávající režim zastupuje podstatnou menšinu rozštěpené populace. Takové okolnosti zhusta vedou k zápasům, kde vítěz bere vše – anebo poražený vše ztrácí. Není divu, že ti, kdo mohou tratit nejvíc, mají sklon bojovat nesmírně houževnatě.

Akademici v oblasti mezinárodních vztahů často píší o domnělých mezích využitelnosti vojenské síly. Sýrie ale ukazuje, že vojenská síla může být rozhodující – především když se nasadí v obrovských dávkách, s nevelkým zájmem o počty zabitých či vyhnaných civilistů. Rusko, Írán a Asadova vláda společně předvedly, čeho rozsáhlé a často nevybíravé použití vojenské síly umí dosáhnout.

Další obětí syrského konfliktu je pojem „mezinárodní společenství“. Ostatně existuje máloco, co by tvořilo globální společenství myšlenek nebo činů. Při více než půl milionu mrtvých a dalších deseti milionech vysídlených v Sýrii stojí před námi ve své nahotě i tolik vyzdvihovaná doktrína „odpovědnosti za ochranu“.

Odpovědnost za ochranu, schválená jednohlasně Valným shromážděním Organizace spojených národů v roce 2005 (zčásti v reakci na rwandskou genocidu deset let před tím), vycházela z premisy, že vlády jsou povinny chránit své občany před fyzickou újmou. Když nejsou schopné či ochotné tak činit, jsou podle této doktríny povinny na ochranu těch, kterým je újma působena, zasáhnout ostatní vlády.

Jestliže nějaká vláda nedodržela normu odpovědnosti za ochranu, byla to vláda syrská. Leč záměrem mezinárodní intervence, k níž došlo, nebylo ochránit životy nevinných ani uvolnit sevření moci v rukou vlády, nýbrž naopak zajistit, aby se vláda udržela. A podařilo se.

Jen o trochu lépe se mezinárodní společenství předvedlo, když reagovalo na rozsáhlou uprchlickou krizi v důsledku války. Fakt, že řada zemí není ochotná otevřít hranice pro smysluplný počet žadatelů o azyl, podtrhuje skutečnost, že nejlepší uprchlickou politikou je ta, která nevinným mužům, ženám a dětem zabrání, aby se vůbec stali uprchlíky.

Diplomatickým snahám se mnoho pro záchranu Halabu ani jeho obyvatel udělat nepodařilo a není o nic pravděpodobnější, že by zajistily ukončení války. I pro sebevíc talentované a odhodlané diplomaty platí, že diplomacie realitu v terénu nevytváří, ale spíš reflektuje. Budoucí diplomatické snahy dospět k ukončení bojů či ke konkrétnímu politickému výsledku uspějí jen v takovém rozsahu, jaký umožní vojenská rovnováha a trendy vývoje.

Pohled do budoucna ukazuje, že Asadova vláda zůstane a zachová si moc nad velkou částí země, leč ne nad celou. O nadvládu nad konkrétními regiony s ní budou soupeřit různé sunnitské teroristické skupiny, méně radikální sunnitští vzbouřenci, síly zastupující cizí mocnosti jako Hizballáh, turecká armáda, syrské kurdské oddíly a další. Vnější aktéři jako USA udělají nejlíp, když tuto realitu pro nejbližší budoucnost akceptují a zaměří svou energii na stabilizaci oblastí osvobozených od Islámského státu, ochranu civilních obyvatel, rozvoj politických a vojenských vazeb s neteroristickými sunnitskými skupinami a uzavírání lokálních příměří, aby se předešlo dalším Halabům.

Cíl spočívající ve vyvolání přechodu k jiné, šířeji založené vládě je vhodné zachovat. To je ale dlouhodobý úkol. Je potřeba si vzít k srdci ponaučení z posledních pěti a půl let: ti, kdo se v Sýrii angažují s omezenou vůlí a omezenými prostředky, musí si stanovit omezené cíle, chtějí-li alespoň v omezeném rozsahu dosáhnout něčeho dobrého.

Z angličtiny přeložil David Daduč