NEW YORK – Evropa se nejusilovněji ze všech regionů světa snaží zavádět politiky zaměřené na potlačování člověkem vyvolané změny klimatu. Úhelný kámen evropského přístupu – kontinentální systém obchodování s emisemi skleníkových plynů, které změnu klimatu způsobují – má však potíže. Tato zkušenost poukazuje na lepší strategii pro Evropu i zbytek světa.
Základ příběhu člověkem zapříčiněné změny klimatu začíná být celosvětové veřejnosti jasnější. Několik plynů, mimo jiné oxid uhličitý, metan a oxid dusný, ohřívá planetu, jak se jejich koncentrace v atmosféře zvyšuje. Vzhledem k růstu světové ekonomiky těchto plynů přibývá, což tempo člověkem vyvolané změny klimatu zrychluje.
Hlavním skleníkovým plynem je oxid uhličitý. Většina emisí CO2 vzniká spalováním fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu – kvůli energii, jejíž globální spotřeba se s růstem světové ekonomiky zvyšuje. V důsledku toho jsme na cestě k velmi nebezpečným hladinám CO2 v atmosféře.
Před dvaceti lety se sice svět dohodl na prudkém snížení emisí CO2 a dalších skleníkových plynů, ale od té doby se mnoho pokroku neudělalo. Naopak, svižný růst rozvíjejících se ekonomik, zejména Číny, která spaluje uhlí, způsobil strmý růst globálních emisí CO2.
Začaly už nebezpečné změny podnebí. Bude-li svět pokračovat ve svém současném směřování, globální teploty se nakonec zvýší o několik stupňů Celsia, což zapříčiní zvýšení hladin moří, extrémní bouře, silné vlny veder, rozsáhlé neúrody, mimořádná sucha, silné záplavy a prudký úbytek biodiverzity.
Změnit energetickou soustavu světa je však drtivá výzva, protože fosilní paliva jsou úzce provázána s pochody globálního hospodářství. Ropa celosvětově zajišťuje hlavní palivo v dopravě. Uhlí a plyn se spalují v obrovských a narůstajících množstvích při výrobě elektřiny a zajišťování energie pro průmysl. Jak bychom tedy mohli zachovat celosvětový hospodářský pokrok a zároveň zostra redukovat uhlíkové emise?
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V zásadě existují dvě řešení, ale ani jedno se zatím ve větším měřítku nerealizuje. Prvním je masivní odklon od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, zejména k větrné a solární energetice. Některé země budou nadále využívat také jadernou energii. (Výroba energie v hydroelektrárnách sice CO2 neprodukuje, ale nezbývá už na světě mnoho míst, kde by ji bylo možné rozšířit, aniž by to mělo vážné dopady na životní prostředí či společnost.)
Druhým řešením je zachytávat emise CO2 a ukládat je do podzemí. Tato technologie, nazývaná zachytávání a sekvestrace uhlíku (CCS), ale stále není ve velkém měřítku prověřená. Jedním přístupem je zachytávat CO2 v elektrárnách při spalování uhlí či plynu. Jiným je zachytávat jej přímo ve vzduchu pomocí speciálně koncipovaných chemických procesů. Tak jako tak platí, že než se CCS stane životaschopnou technologií, bude vyžadovat významné investice do dalšího výzkumu a vývoje.
Velký problém představuje čas. Kdybychom na změnu světové energetické soustavy měli sto let, cítili bychom se přiměřeně v bezpečí. Větší část přechodu k nízkouhlíkové energetice však musíme dokončit do poloviny století. To je mimořádně náročné, vzhledem k dlouhému přechodnému období, které je zapotřebí k důkladné revizi světové energetické infrastruktury, k níž patří nejen elektrárny, rozvodné sítě a přepravní systémy, ale i domácnosti a budovy s nebytovými prostory.
Větší pokrok v této transformaci dosud udělalo jen málo ekonomických regionů. Ostatně Spojené státy dnes masivně investují do zemního plynu, aniž by přemýšlely nebo se trápily nad tím, že tamní boom břidlicových plynů, založený na nové technologii hydraulického štěpení, situaci pravděpodobně ještě zhorší.
I když se americká ekonomika přesune od uhlí k zemnímu plynu, americké uhlí se zřejmě bude vyvážet, aby se využilo jinde ve světě. Každopádně zemní plyn sice oproti uhlí znamená o něco menší zatížení uhlíkem, ale jde o fosilní palivo; jeho spalování způsobí nepřijatelnou změnu klimatu.
Pouze Evropa se pokusila dosáhnout vážného odklonu od uhlíkových emisí a vytvořila systém, který vyžaduje, aby každý průmyslový producent emisí získal na každou tunu emisí CO2 povolení. S emisními povolenkami se obchoduje za tržní cenu, a tak mají firmy pobídku ke snižování svých emisí, aby si vystačily s pořízením menšího počtu povolenek anebo mohly přebytečné povolenky se ziskem prodat.
Potíž je v tom, že tržní cena povolenek se během ekonomického zpomalení Evropy strmě snížila. Před krizí se prodávaly za víc než 30 dolarů za tunu, ale teď nestojí ani deset dolarů. Při takto nízké ceně mají firmy pramalou motivaci své emise CO2 snižovat – a pramalou důvěru, že se tržní pobídka vrátí. Velká část evropského průmyslu proto pokračuje v zajetých kolejích, přestože se Evropa snaží být v této transformaci světovým vůdcem.
Existuje ale mnohem lepší strategie než obchodovatelné povolenky. Každý světový region by měl zavést daň z emisí CO2, která dnes začne na nízké hladině a v budoucnu postupně a předvídatelně poroste.
Částí výnosů z této daně by se měly dotovat nové nízkouhlíkové zdroje energie, například větrné a sluneční, a hradit výdaje spojené s rozvojem CCS. Tyto dotace by měly začít na poměrně vysoké úrovni a časem se postupně snižovat, jak poroste daň z emisí CO2 a náklady na nové energetické technologie budou díky novým zkušenostem a inovacím klesat.
S dlouhodobým a předvídatelným systémem uhlíkových daní a dotací by svět systematicky směřoval k nízkouhlíkové energetice, vyšší energetické účinnosti a CCS. Času je málo. Víc než kdy dřív je zapotřebí, aby všechny významné regiony světa zavedly praktickou a prozíravou energetickou politiku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
NEW YORK – Evropa se nejusilovněji ze všech regionů světa snaží zavádět politiky zaměřené na potlačování člověkem vyvolané změny klimatu. Úhelný kámen evropského přístupu – kontinentální systém obchodování s emisemi skleníkových plynů, které změnu klimatu způsobují – má však potíže. Tato zkušenost poukazuje na lepší strategii pro Evropu i zbytek světa.
Základ příběhu člověkem zapříčiněné změny klimatu začíná být celosvětové veřejnosti jasnější. Několik plynů, mimo jiné oxid uhličitý, metan a oxid dusný, ohřívá planetu, jak se jejich koncentrace v atmosféře zvyšuje. Vzhledem k růstu světové ekonomiky těchto plynů přibývá, což tempo člověkem vyvolané změny klimatu zrychluje.
Hlavním skleníkovým plynem je oxid uhličitý. Většina emisí CO2 vzniká spalováním fosilních paliv – uhlí, ropy a zemního plynu – kvůli energii, jejíž globální spotřeba se s růstem světové ekonomiky zvyšuje. V důsledku toho jsme na cestě k velmi nebezpečným hladinám CO2 v atmosféře.
Před dvaceti lety se sice svět dohodl na prudkém snížení emisí CO2 a dalších skleníkových plynů, ale od té doby se mnoho pokroku neudělalo. Naopak, svižný růst rozvíjejících se ekonomik, zejména Číny, která spaluje uhlí, způsobil strmý růst globálních emisí CO2.
Začaly už nebezpečné změny podnebí. Bude-li svět pokračovat ve svém současném směřování, globální teploty se nakonec zvýší o několik stupňů Celsia, což zapříčiní zvýšení hladin moří, extrémní bouře, silné vlny veder, rozsáhlé neúrody, mimořádná sucha, silné záplavy a prudký úbytek biodiverzity.
Změnit energetickou soustavu světa je však drtivá výzva, protože fosilní paliva jsou úzce provázána s pochody globálního hospodářství. Ropa celosvětově zajišťuje hlavní palivo v dopravě. Uhlí a plyn se spalují v obrovských a narůstajících množstvích při výrobě elektřiny a zajišťování energie pro průmysl. Jak bychom tedy mohli zachovat celosvětový hospodářský pokrok a zároveň zostra redukovat uhlíkové emise?
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V zásadě existují dvě řešení, ale ani jedno se zatím ve větším měřítku nerealizuje. Prvním je masivní odklon od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, zejména k větrné a solární energetice. Některé země budou nadále využívat také jadernou energii. (Výroba energie v hydroelektrárnách sice CO2 neprodukuje, ale nezbývá už na světě mnoho míst, kde by ji bylo možné rozšířit, aniž by to mělo vážné dopady na životní prostředí či společnost.)
Druhým řešením je zachytávat emise CO2 a ukládat je do podzemí. Tato technologie, nazývaná zachytávání a sekvestrace uhlíku (CCS), ale stále není ve velkém měřítku prověřená. Jedním přístupem je zachytávat CO2 v elektrárnách při spalování uhlí či plynu. Jiným je zachytávat jej přímo ve vzduchu pomocí speciálně koncipovaných chemických procesů. Tak jako tak platí, že než se CCS stane životaschopnou technologií, bude vyžadovat významné investice do dalšího výzkumu a vývoje.
Velký problém představuje čas. Kdybychom na změnu světové energetické soustavy měli sto let, cítili bychom se přiměřeně v bezpečí. Větší část přechodu k nízkouhlíkové energetice však musíme dokončit do poloviny století. To je mimořádně náročné, vzhledem k dlouhému přechodnému období, které je zapotřebí k důkladné revizi světové energetické infrastruktury, k níž patří nejen elektrárny, rozvodné sítě a přepravní systémy, ale i domácnosti a budovy s nebytovými prostory.
Větší pokrok v této transformaci dosud udělalo jen málo ekonomických regionů. Ostatně Spojené státy dnes masivně investují do zemního plynu, aniž by přemýšlely nebo se trápily nad tím, že tamní boom břidlicových plynů, založený na nové technologii hydraulického štěpení, situaci pravděpodobně ještě zhorší.
I když se americká ekonomika přesune od uhlí k zemnímu plynu, americké uhlí se zřejmě bude vyvážet, aby se využilo jinde ve světě. Každopádně zemní plyn sice oproti uhlí znamená o něco menší zatížení uhlíkem, ale jde o fosilní palivo; jeho spalování způsobí nepřijatelnou změnu klimatu.
Pouze Evropa se pokusila dosáhnout vážného odklonu od uhlíkových emisí a vytvořila systém, který vyžaduje, aby každý průmyslový producent emisí získal na každou tunu emisí CO2 povolení. S emisními povolenkami se obchoduje za tržní cenu, a tak mají firmy pobídku ke snižování svých emisí, aby si vystačily s pořízením menšího počtu povolenek anebo mohly přebytečné povolenky se ziskem prodat.
Potíž je v tom, že tržní cena povolenek se během ekonomického zpomalení Evropy strmě snížila. Před krizí se prodávaly za víc než 30 dolarů za tunu, ale teď nestojí ani deset dolarů. Při takto nízké ceně mají firmy pramalou motivaci své emise CO2 snižovat – a pramalou důvěru, že se tržní pobídka vrátí. Velká část evropského průmyslu proto pokračuje v zajetých kolejích, přestože se Evropa snaží být v této transformaci světovým vůdcem.
Existuje ale mnohem lepší strategie než obchodovatelné povolenky. Každý světový region by měl zavést daň z emisí CO2, která dnes začne na nízké hladině a v budoucnu postupně a předvídatelně poroste.
Částí výnosů z této daně by se měly dotovat nové nízkouhlíkové zdroje energie, například větrné a sluneční, a hradit výdaje spojené s rozvojem CCS. Tyto dotace by měly začít na poměrně vysoké úrovni a časem se postupně snižovat, jak poroste daň z emisí CO2 a náklady na nové energetické technologie budou díky novým zkušenostem a inovacím klesat.
S dlouhodobým a předvídatelným systémem uhlíkových daní a dotací by svět systematicky směřoval k nízkouhlíkové energetice, vyšší energetické účinnosti a CCS. Času je málo. Víc než kdy dřív je zapotřebí, aby všechny významné regiony světa zavedly praktickou a prozíravou energetickou politiku.
Z angličtiny přeložil David Daduč