3

Dokáže se Libanon vyhnout prokletí přírodních zdrojů?

BEJRÚT – Po dvou a půl letech bez prezidenta libanonský parlament do funkce zvolil Michela Aúna. Libanon teď může obrátit pozornost k produkci ropy a plynu; stoupají očekávání tvůrců politik, hraničící až s iracionální rozjařeností, že energetický poklad nastartuje hospodářství země, sužované bídnou politickou a ekonomickou správou a efektem přelévání vlivů ze syrské občanské války.

Potenciální bohatnutí Libanonu z uhlovodíků by zemi skutečně mohlo proměnit a posloužit také jako vzor pro další blízkovýchodní producenty energií. Tvůrci politik ale musí mít na paměti čtyři významná rizika. V prvé řadě platí, že ceny ropy a plynu jsou volatilní a obecně fosilní paliva mají nejistou budoucnost. Ceny ropy a plynu se od června 2014 snížily asi o 60 % a je nepravděpodobné, že by se ve střednědobém výhledu zotavily. Jsme ve věku „nového normálu“ cen ropy, definovaném hojností alternativních zdrojů energie.

Zadruhé, rozsah využitelných energetických zásob Libanonu je nejistý. Neméně důležité, i za nejoptimističtějších scénářů, je to, že nejistá je i schopnost země zvládat dobývání, produkci a distribuci ropy a plynu.

Zatřetí, probíhající územní spory v regionu – a neexistence dojednaných námořních hranic s Kyprem, Izraelem a Sýrií – vytvářejí právní nejistotu, kdo vlastní některé ropné a plynové bloky a smí z nich těžit.

Začtvrté, libanonští lídři musí překonávat dysfunkční politiku a žalostnou veřejnou správu, které pravděpodobně budou mařit všechny snahy spravovat tamní přírodní zdroje transparentně a udržitelně.

Může se tedy Libanon vyhnout prokletí „ďáblova exkrementu,“ které postihlo řadu jeho blízkovýchodních sousedů?

Odhad potenciálních libanonských příjmů z ropy a plynu, předložený Mezinárodním měnovým fondem, optimisticky předpokládá, že produkce začne v roce 2021, plné kapacity dosáhne do roku 2036 a bude pokračovat až do roku 2056. Podle tohoto scénáře, jakmile produkce započne, příjmy z přírodního bohatství budou tvořit asi 2,8 % libanonského neropného HDP a na vrcholu produkce asi 9 % příjmů vlády, než by začaly postupně klesat.

Jenže i kdyby se bloky ropy a plynu hned v roce 2017 vydražily a pak úspěšně připravovaly k těžbě, výsledné příjmy by doputovaly nejdřív v roce 2022. Nebeská mana se na Libanon hned tak nesnese.

Nové vedení Libanonu musí přitom řešit zoufalé fiskální nesnáze vlády, včetně rozpočtového schodku roku 2016 ve výši 8,1 % HDP a vládního dluhu v celkové výši 144 % HDP, což je jeden z nejvyšších poměrů veřejného dluhu k HDP na světě. Znamená to, že Libanon musí projít důraznou fiskální korekcí raději dřív než později a že všechny budoucí příjmy z ropy a plynu bude nutné silně odúročit.

Podstatnější věcí je teď ale správa a řízení Libanonu, protože země musí vytvořit základy pro řádné hospodaření se svým fosilním bohatstvím. Hlavním ponaučením z ostatních zemí obdařených přírodními zdroji je to, že za absence dobré správy – silných institucí, vlády práva, účinné regulace – libanonský energetický poklad nejspíš povede k silnější korupci, neboť zájmové skupiny a politici se pokusí výnosy uchvátit pro sebe.

Jelikož libanonská politika se vytrvale brodí bažinou, nové vedení musí vytvořit zdravý fiskální režim a robustní rámec veřejné správy, aby zajistilo transparentnost dobývání a produkce energií, fiskální udržitelnost a mezigenerační spravedlnost. Bude-li se držet vhodného plánu, může se mu to podařit.

Pro zajištění prozíravé správy libanonských přírodních zdrojů by se vláda měla v prvé řadě formálně připojit k Iniciativě za transparentnost těžebních odvětví (EITI). Ta by vyžadovala, aby vládní orgány a společnosti zveřejňovaly informace související s dobýváním a produkcí uhlovodíků. Zahrnulo by to kontrakty a koncese, podrobnosti o dražbách a přidělování bloků a práv k dobývání a produkci, údaje o příjmech s cílem zajistit, že společnosti dodržují zásadu „zveřejni, kolik platíš,“ studie vlivů na životní prostředí (na pobřeží i na moři) a zprávy o tom, jak vláda alokuje své příjmy.

Zadruhé, Libanon by měl oficiálně přijmout Chartu přírodních zdrojů. Libanonská vláda, parlament, příslušné regulatorní orgány a aktéři občanské společnosti jako Libanonská iniciativa pro ropu a plyn by měli dvanáct zásad Charty pro rozhodování zainteresovaných stran promítnout do příslušné legislativy a předpisů.

Zatřetí, Libanon by měl zřídit nezávislý energetický regulační úřad, osamostatněním Libanonské ropné správy od Ministerstva energetiky a vodního hospodářství a rozšířením její působnosti na správu libanonských přírodních zdrojů. Oddělení a nezávislost na ministerstvu jsou nutné, aby byly správa přírodních zdrojů a rozhodování o nich chráněny před politickým vměšováním.

Konečně by Libanon měl zavést právní rámec pro určování dlouhodobých mezí fiskální politiky. Konkrétně by vládní výdaje měl určovat odhad stálého příjmu (včetně udržitelného přispění z příjmů z přírodních zdrojů), kdežto cyklické příjmy by se měly ukládat do fondu suverénního bohatství. Podobně jako u dobře známého chilského a norského precedentu by takové pravidlo stanovilo, že veškeré nečekané zisky z cen energií by se automaticky uspořily a že vládní výdaje by určovaly cyklicky očištěné příjmy z daní a určitý podíl z příjmů z energií.

Libanon hraje o hodně. Neklidná země v bouřlivém regionu by se mohla transformovat, dokáže-li řádně a účinně spravovat své výhledové bohatství z ropy a plynu. Anebo může podlehnout klatbě a ta v zemi zacementuje nehospodárnost, nepotismus, korupci a nerovnost.

Libanonská ropa a plyn patří všem tamním občanům, současným i budoucím. Pokud nové vedení opře své rozhodování o celonárodní konsenzus – a zavede rámec veřejné správy, který zajistí transparentnost, otevřenost a zodpovědnost –, klatba bude prolomena. A ostatní v regionu by takový příklad mohli považovat za hodný následování.

Z angličtiny přeložil David Daduč