0

La Strada na Wall Street

VÍDEŇ – Apologeti neoliberalismu se domnívají nejen, že by se státy měly řídit jako firmy, ale také, že by se v co největší míře měly vystříhat zásahů do ekonomiky. Trh, nenechají se zviklat, se reguluje sám. Už před více než 50 lety však laureát Nobelovy ceny Paul Samuelson tuto idealizaci trhů popřel živými pojmy: absolutní svoboda trhu povede k tomu, že mléko, které potřebuje chudé dítě ke zdravému vývoji, dostane Rockefellerův pes, a to nikoliv kvůli selhání trhu, nýbrž proto, že „zboží se dostává do rukou těch, kdo za něj zaplatí nejvíc.“

Tato distribuční nesnáz prostupuje jádrem kapitalistického systému, který spočívá v nekonečné soutěži podněcované touhou maximalizovat zisky. Sociální svědomí v takovém světě nemá místo.

Tuto mezeru musí vyplnit právě stát, v některých společnostech ve větší míře, jinde v menší. Tržní hospodářství nemá jako systém tvorby bohatství soupeře, ale zajistit, aby se toto bohatství spravedlivě rozdělovalo, dokáže jedině sociální kompenzace. Evropské sociálně-tržní ekonomiky, mnohem víc než anglosaský neoliberální model, pokládají zmírňování nespravedlností vyvolávaných trhem za povinnost státu.

Ve skutečnosti tržní hospodářství může fungovat, jedině pokud stát intervenuje. Americká finanční krize dokládá, co se stane, když se trhům ponechá volná ruka. Než aby se tržní hráči sami regulovali, raději se zničí, ať už jsou třeba sebevíc uctíváni jako zlatá telata.