0

Pomýlené priority Kjóta

Až 16. února vstoupí v platnost Kjótský protokol, komunita globálního oteplování si bezpochyby pogratuluje: za účelem konání dobra prosadila nejnákladnější celosvětovou úmluvu vůbec. Podařilo se jí učinit z globálního oteplování ústřední morální zkoušku naší doby. Přitom se však mýlila.

Globální oteplování je reálný jev, který způsobují emise oxidu uhličitého (CO2). Existující klimatické modely však ukazují, že s tímto jevem nemůžeme mnoho dělat. I kdyby všichni (včetně Spojených států) přijali ustanovení Kjótského protokolu a v průběhu století je dodržovali, byla by změna téměř neměřitelná; oteplování by se při nákladech nejméně 150 miliard dolarů ročně pozdrželo do roku 2100 o pouhých šest let.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Globální oteplování poškodí zejména rozvojové země, protože jsou slabší, a tudíž méně schopné vyrovnávat se s klimatickými změnami. I ty nejpesimističtější předpovědi OSN nicméně předpokládají, že do roku 2100 bude průměrný obyvatel rozvojové země bohatší než dnes, takže se s touto otázkou dokáže lépe vypořádat.

Kjóto je tedy v podstatě jen nákladný způsob, jak učinit málo pro mnohem bohatší lidi daleko v budoucnosti. Musíme si položit otázku, zda by právě toto mělo být naší hlavní prioritou.

V nejlepším ze všech světů bychom si priority samozřejmě volit nemuseli. Mohli bychom vykonat všechny dobré věci. Mohli bychom vyhrát válku proti hladu, ukončit konflikty, zastavit nakažlivé choroby, zajistit čistou pitnou vodu, zlepšit úroveň vzdělání a zabránit klimatickým změnám. Všechno však učinit nemůžeme. A tak nám nezbývá než si položit tvrdou otázku: co bychom měli udělat jako první?

Někteří přední světoví ekonomové – včetně tří laureátů Nobelovy ceny – odpověděli na tuto otázku loni v květnu na Kodaňském konsensu. Shledali, že hlavními celosvětovými prioritami, kde můžeme za své peníze vykonat největší dobro, jsou HIV/AIDS, hlad, volný obchod a malárie. Naléhavé reakce na klimatické změny tito lidé zařadili do spodní části seznamu. Panelová komise dokonce tyto aktivity – včetně Kjótského protokolu – přímo označila za „špatné projekty“, protože stojí více, než kolik činí jejich přínos.

Zatímco ekonomika klimatické změny začíná být stále zřejmější, varování před globálním oteplováním nabírá na pronikavosti. Předseda Klimatické komise OSN kupříkladu tvrdí: „Dáváme všanc schopnost lidského druhu přežít.“

Podobná prohlášení se dostávají do titulků, ale jinak jsou nesmyslem. Například:

· Na nedávné schůzce v britském Exeteru varovali někteří účastníci, že existuje padesátiprocentní pravděpodobnost „vypnutí“ větrů Golfského proudu do jednoho století. Takový scénář sice vypadá skvěle ve filmu „Den poté“, ale je neopodstatněný. Jak shrnul jeden moderátor konference: „Žádné modely neprokázaly naprosté zastavení proudění ani čisté ochlazení nad pevninskými oblastmi. Proto je vypnutí proudu v průběhu jednadvacátého století pokládáno za nepravděpodobné.“

· Koalice význačných ekologických a rozvojových organizací nedávno tvrdila, že v teplejším světě dojde k většímu rozšíření malárie. Toto tvrzení má jistou teoretickou platnost, ale ignoruje závislost malárie na špatné infrastruktuře a zdravotní péči. V průběhu chladných let 1500-1800 byla malárie vážnou chorobou v Evropě i v USA a zasahovala daleko za polární kruh. Infekce malárií přitom neskončily proto, že se od té doby ochladilo (ve skutečnosti se oteplilo), nýbrž proto, že Evropa i USA zbohatly a s problémem se vypořádaly. Pokud také rozvojové země v průběhu století zbohatnou, bude i zde malárie pravděpodobně spíše ubývat nežli přibývat.

· Tvrdí se nám, že dojde k vzestupu mořské hladiny – podle některých scénářů přibližně o 50 centimetrů do roku 2100. To je pravda a v nízko položených zemích, jako je Bangladéš, to očividně způsobí problémy. Panikáři se však zapomínají zmínit, že také v průběhu dvacátého století se mořská hladina zvýšila o 10-25 centimetrů. Všiml si toho někdo? Vzestup v jednadvacátém století bude horší a neměl by být trivializován, ale Mezivládní komise pro klimatickou změnu odhaduje, že celkové náklady na adaptaci budou činit přibližně 0,1% HDP.

Argument o „konci civilizace“ je pro seriózní veřejnou debatu kontraproduktivní. Nutí nás k přesvědčení, že máme pouze jednu možnost. Skutečnost je však taková, že si sice můžeme zvolit klimatickou změnu za svou hlavní prioritu, ale zároveň se můžeme rozhodnout, že nejprve vykonáme mnohem větší dobro.

Tvrdit něco takového neznamená navrhovat přístup „laissez faire“. Ani zdaleka ne. Během nedávných hurikánů zemřely na Haiti tisíce lidí, ovšem nikoliv již na Floridě, protože Haiťané jsou chudí a nedokážou přijímat preventivní opatření. Rozbití začarovaného kruhu chudoby vyřešením nejtíživějších problémů nemocí, hladu a znečištěné vody nejenže bude samo o sobě přínosné, ale zároveň učiní lidi méně zranitelnými vůči následkům klimatické změny.

Fake news or real views Learn More

Žijeme ve světě s omezenými prostředky, takže věnovat se více některým otázkám znamená věnovat se méně jiným. Máme-li nějaký morální závazek, pak je to závazek vykonat za každý vynaložený dolar maximum dobra, které vykonat můžeme. V rámci Kjótského protokolu vynaloží svět 150 miliard dolarů ročně na vykonání malého dobra ode dneška za sto let. Pro srovnání: OSN odhaduje, že za polovinu této částky by se dala všem lidem na světě zajistit čistá pitná voda, kanalizace, základní lékařská péče a vzdělání. Co je lepší?

Globální oteplování je skutečně morální zkouškou naší doby, ale ne ve smyslu, v jakém si to jeho zvěstovatelé představují. Je zapotřebí, abychom zastavili svou posedlost globálním oteplováním a začali se nejprve zabývat tíživějšími a řešitelnějšími problémy.