0

Kosovská ústavní fikce

PRIŠTINA, KOSOVO: Rok po válce Severoatlantské aliance o Kosovo je možné vidět proces obnovy na každém kroku: na nově rekonstruovaných domech; na bezpočtu čerstvě otevřených obchodech v ještě rozbořených domech; na slibně se rozvíjejícím kulturním, intelektuálském a žurnalistickém životě vlastní Prištiny. Pouze v jedné jediné oblasti – v politice – všechno toto úsilí naráží na skutečně vážné překážky. Zablokování politického života Kosova je částečně dílem nezkušenosti kosovských politických stran, ale hlavně a především výsledkem nesrovnalostí a rozporů resoluce Spojených národů č. 1244, jenž nyní funguje coby svého druhu kosovská ústava.

Tento dokument totiž udržuje při životě fikci, že Kosovo je součástí suverénní „Federální republiky Jugoslávie (tedy subjektem její „suverenity“). V rámci těchto slov výše zmíněné resoluce se musí pohybovat Mise OSN pro Kosovo (UNMIK) a v její dikci musí poskytovat „Kosovu základní samosprávu“, přičemž musí „plně dbát“ všech „principů suverenity a územní integrity Federální republiky Jugoslávie“. Vezmeme-li v úvahu, že tím byly míněna Jugoslávie Slobodana Miloševiče, jenž byl označen za válečného zločince, a který neváhal použít genocidy proti Albánské menšině v Kosovu, jeví se tento požadavek podobný tomu, žádáme-li někoho, aby vyskočil deset stop nad zem a přitom „plně dbal“ toho, aby se jeho chodidla neodlepila od země.

Opatření, jež tak často přijímají země, které se strachují o své vlastní potencionální odpadlické regiony (jako je například Čečna v Rusku nebo Tibet v Číně), porušují základní princip, daný selským rozumem, pokud ne přímo mezinárodním právem, že totiž genocida ruší všechna práva suverenity – že tedy stát nemůže hledat cesty jak porobit národ a poté trvat na tom, že mu bude vládnout.

Mise UNMIK, pochopitelně, nebyla ustavena proto, aby vykonávala příkazy a pokyny Slobodana Miloševiče, a taky tak nečiní. Nicméně, rozpory v samém jádru resoluce 1244 jsou na překážku kosovské administrativě. Příkladem může být privatizace hospodářství, dříve prováděna socialistickými metodami. Dle Jugoslávské ústavy z roku 1974, nyní prozatímně využívané v jisté revidované podobě misí UNMIK, je průmysl „vlastněn“ Parlamentem. (Což ve skutečnosti přirozeně znamenalo Komunistickou stranu, která byla u moci.) Ovšem Kosovo žádný parlament nemá, zatímco Jugoslávie (rozuměj Srbsko) jej má. Teoreticky by to znamenalo, že prostředky z privatizace v Kosovu by měly plynout do Srbska. Lze jen stěží předpokládat, že UNMIK tyto peníze zamýšlí posílat Miloševičovi, nicméně na druhou stanu je prozatím nemůže, díky resoluci 1244, posílat ani Kosovskému parlamentu.