PRIŠTINA, KOSOVO: Rok po válce Severoatlantské aliance o Kosovo je možné vidět proces obnovy na každém kroku: na nově rekonstruovaných domech; na bezpočtu čerstvě otevřených obchodech v ještě rozbořených domech; na slibně se rozvíjejícím kulturním, intelektuálském a žurnalistickém životě vlastní Prištiny. Pouze v jedné jediné oblasti – v politice – všechno toto úsilí naráží na skutečně vážné překážky. Zablokování politického života Kosova je částečně dílem nezkušenosti kosovských politických stran, ale hlavně a především výsledkem nesrovnalostí a rozporů resoluce Spojených národů č. 1244, jenž nyní funguje coby svého druhu kosovská ústava.
Tento dokument totiž udržuje při životě fikci, že Kosovo je součástí suverénní „Federální republiky Jugoslávie (tedy subjektem její „suverenity“). V rámci těchto slov výše zmíněné resoluce se musí pohybovat Mise OSN pro Kosovo (UNMIK) a v její dikci musí poskytovat „Kosovu základní samosprávu“, přičemž musí „plně dbát“ všech „principů suverenity a územní integrity Federální republiky Jugoslávie“. Vezmeme-li v úvahu, že tím byly míněna Jugoslávie Slobodana Miloševiče, jenž byl označen za válečného zločince, a který neváhal použít genocidy proti Albánské menšině v Kosovu, jeví se tento požadavek podobný tomu, žádáme-li někoho, aby vyskočil deset stop nad zem a přitom „plně dbal“ toho, aby se jeho chodidla neodlepila od země.
Opatření, jež tak často přijímají země, které se strachují o své vlastní potencionální odpadlické regiony (jako je například Čečna v Rusku nebo Tibet v Číně), porušují základní princip, daný selským rozumem, pokud ne přímo mezinárodním právem, že totiž genocida ruší všechna práva suverenity – že tedy stát nemůže hledat cesty jak porobit národ a poté trvat na tom, že mu bude vládnout.
PRIŠTINA, KOSOVO: Rok po válce Severoatlantské aliance o Kosovo je možné vidět proces obnovy na každém kroku: na nově rekonstruovaných domech; na bezpočtu čerstvě otevřených obchodech v ještě rozbořených domech; na slibně se rozvíjejícím kulturním, intelektuálském a žurnalistickém životě vlastní Prištiny. Pouze v jedné jediné oblasti – v politice – všechno toto úsilí naráží na skutečně vážné překážky. Zablokování politického života Kosova je částečně dílem nezkušenosti kosovských politických stran, ale hlavně a především výsledkem nesrovnalostí a rozporů resoluce Spojených národů č. 1244, jenž nyní funguje coby svého druhu kosovská ústava.
Tento dokument totiž udržuje při životě fikci, že Kosovo je součástí suverénní „Federální republiky Jugoslávie (tedy subjektem její „suverenity“). V rámci těchto slov výše zmíněné resoluce se musí pohybovat Mise OSN pro Kosovo (UNMIK) a v její dikci musí poskytovat „Kosovu základní samosprávu“, přičemž musí „plně dbát“ všech „principů suverenity a územní integrity Federální republiky Jugoslávie“. Vezmeme-li v úvahu, že tím byly míněna Jugoslávie Slobodana Miloševiče, jenž byl označen za válečného zločince, a který neváhal použít genocidy proti Albánské menšině v Kosovu, jeví se tento požadavek podobný tomu, žádáme-li někoho, aby vyskočil deset stop nad zem a přitom „plně dbal“ toho, aby se jeho chodidla neodlepila od země.
Opatření, jež tak často přijímají země, které se strachují o své vlastní potencionální odpadlické regiony (jako je například Čečna v Rusku nebo Tibet v Číně), porušují základní princip, daný selským rozumem, pokud ne přímo mezinárodním právem, že totiž genocida ruší všechna práva suverenity – že tedy stát nemůže hledat cesty jak porobit národ a poté trvat na tom, že mu bude vládnout.