1

Kdo se bojí utlumování?

TOKIO – Postupný odchod amerického Federálního rezervního systému od takzvaného kvantitativního uvolňování (QE) – časově neohraničených nákupů dlouhodobých aktiv – vyvolal obavy finančních trhů i politiků, přičemž v diskusích o hospodářské politice po celém světě převládají varování před odlivem kapitálu z rozvojových ekonomik a před kolapsem cen aktiv. Vzhledem k tomu, že většina velkých ekonomik pracuje v režimu plovoucího měnového kurzu, jsou však tyto obavy do značné míry neopodstatněné.

Logika v pozadí obav před „utlumováním“ QE Fedem je jednoduchá. Nekonvenční měnová politika ve Spojených státech – a také v dalších rozvinutých zemích, zejména ve Velké Británii a v Japonsku – stlačila domácí úrokové sazby a zaplavila mezinárodní finanční trhy likviditou. Investoři hledající vyšší výnosy přenesli tuto likviditu – převážně ve formě krátkodobého spekulativního kapitálu („horkých“ peněz) – na rozvíjející se trhy, čímž vystupňovali tlak na jejich měnové kurzy a přiživili riziko nafouknutí bublin aktiv. Opuštění QE Fedem by tudíž doprovázel obrat v kapitálových tocích, který by zvýšil náklady na půjčky a zbrzdil růst HDP.

Ne všechny rozvíjející se trhy jsou samozřejmě podle této logiky stejně zranitelné. Mezi nejzranitelnější státy patří Turecko, Jihoafrická republika, Brazílie, Indie a Indonésie – takzvaná „křehká pětka“ –, které vesměs vykazují fiskální deficity v kombinaci s deficity běžného účtu, vysokou inflaci a klopýtavý růst HDP.

Zmíněná logika by byla správná, pokud by svět fungoval v režimu fixních měnových kurzů, kdy vlády vážou oficiální měnové kurzy na měnu jiné země nebo cenu zlata. V takových podmínkách by měla monetární kontrakce (nebo zpomalující expanze) na jiné ekonomiky recesivní (či méně stimulativní) dopad.