STOCKHOLM – Zhluboka se nadechněte. Chvíli zadržený dech vnímejte. Pak si uvědomte, že nic takového nikdy nedýchal žádný z našich moderních předků – a při současných trendech nic takového nebudou dýchat ani naši potomci.
Od počátku průmyslové revoluce se lidskou činností podstatně změnilo složení atmosféry. Hladiny oxidu uhličitého jsou dnes vyšší než kdykoli dřív přinejmenším za posledních 800 000 let. Zdvojnásobilo se množství dusíku a síry v koloběhu zemské soustavy. Hodnota pH oceánů se mění bezprecedentním tempem a dosahuje úrovní kyselosti, jež mořské organismy nezažily za posledních 20 milionů let.
Je jasné, že lidstvo – obývající dnes téměř 40 % nezamrzlého suchozemského povrchu Země – formuje na planetě řadu zásadních procesů. Podle laureáta Nobelovy ceny Paula Crutzena je tato změna natolik hluboká, že znamená začátek nové epochy: antropocénu.
Někteří vědci jsou přesvědčeni, že antropocén začal, už když lidé přešli k zemědělské činnosti a domestikaci zvířat, kdežto jiní (včetně mě) mají za to, že jde o novější událost. Avšak bez ohledu na to, kdy antropocén začal, je zjevné, že vliv lidstva na planetu se výrazně zvýšil po skončení druhé světové války.
Skutečně se zdá, že kolem roku 1950 svět dosáhl zlomového bodu, kdy začaly rychle mohutnět prakticky všechny faktory zesilující působení lidstva na planetu – namátkou počet obyvatel, HDP, hnojení, rozšíření telefonů či spotřeba papíru. Během tohoto období, jejž vědec Will Steffen označil za „Velkou akceleraci,“ se lidská populace natolik rozrostla a propojila a má tak vysokou spotřebu, že se stala významnou globální silou.
Ve studii z roku 2009 vědci dospěli k závěru, že překročením kterékoli z devíti „planetárních hranic“ – jedná se o změnu klimatu, úbytek biodiverzity, narušení koloběhu dusíku a fosforu, využívání půdy, čerpání sladké vody, okyselování oceánů, ztenčování ozonu, zahušťování aerosolů a chemické znečištění – by lidstvo zvýšilo riziko zásadní změny zemské soustavy. Tyto hranice jsou úzce propojené, takže ponecháme-li trendy dále směřovat ke kterékoli z nich, zejména současným tempem, životní prostředí vstoupí na neznámé území, což by mohlo zapříčinit vážnou újmu systémům, o něž se opírá přežití lidstva.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Aby se lidstvo s ojedinělými výzvami antropocénu vypořádalo, potřebuje nový přístup k řízení a strategickému rozhodování.K vypracování úspěšných strategií bude nezbytné opustit dlouho zažité předpoklady, které se v minulosti sice osvědčily, ale dnes už jsou kontraproduktivními mýty.
Jedním takovým mýtem je, že je nejlepší pustit se vždy do jednoho problému pomocí přímých, cílených řešení. Takový přístup sice může být lákavý, ale k řešení nejnaléhavějších problémů dneška je nevhodný. Stálá produkce a distribuce výživných potravin pro víc než devět miliard lidí v polovině století má kupříkladu vliv na spotřebu vody a energie, zemědělský rozvoj a využívání půdy, koloběh dusíku a fosforu a okyselování oceánů, nemluvě o ztrátě druhové rozmanitosti, například vlivem nadměrného rybolovu.
Úzký přístup zelené revoluce, zaměřený na produkci, nemůže v budoucnu vzhledem k těmto souvislostem zajistit potravinovou bezpečnost, přestože v minulosti přinesl skutečně působivé nárůsty výstupu. Svět potřebuje novátorskou, komplexní strategii zaměřenou na optimalizaci celé potravinové soustavy – například zlepšením využívání hnojiv a vody a přepravy a skladování potravin, zajištěním toho, aby byla vhodná výživa dostupná všem, a to i cenově, a změnou stravovacích návyků komunit, aby zahrnovaly potraviny méně náročné na zdroje.
Potíž je, že složitost může být drtivá, takže lidé často spletité systémy raději rozdrobí na jednotlivé součásti. Místo aby se uvažovalo, řekněme, o vykořenění krajní chudoby a odvrácení globálního oteplování ve spojitosti a rozvíjely se vzájemně se posilující strategie dosahující těchto met, navrhovaná řešení se zaměřují buď na jeden, nebo na druhý cíl, což podrývá jejich efektivitu.
Samozřejmě že souběžné řešení vzájemně provázaných problémů s sebou nese svůj díl těžkostí. První tkví v tom, že žádný jednotlivec ani skupina nemá dostatek vědomostí ani zkušeností k současnému řešení všech problémů postihujících komplikovaný systém.
Širší společenství – zahrnující vlády, podniky, badatele, filozofy, náboženské obce, ba i básníky a výtvarníky – dokáže ovšem vytvářet a zavádět holistické strategie. Úspěch bude záviset na ochotě zúčastněných spolupracovat a na jejich odhodlání nadřadit důkazy ideologii. Skutečná výzva tedy spočívá v nutnosti sešikovat takovou inkluzivní komunitu – a právě v tom se globální lídři nepředvedli jako zdatní.
Další významnou výzvou je to, že zdroje jsou omezené, takže není možné vyřešit všechny problémy světa najednou. V tomto ohledu je zásadní schopnost efektivně určovat priority. Neměli bychom ale zdůrazňovat jeden problém oproti ostatním, ale nevyšší prioritou by mělo být spíš budování odolnosti všech globálních systémů. Mechanismům zaměřeným na řešení problému v jednom systému by nemělo být dovoleno narušovat odolnost jiného systému.
Další výzvou je vymyslet novou metriku, která nahradí HDP jako hlavní míru lidského blahobytu. Už Simon Kuznets, hlavní tvůrce koncepce HDP, si uvědomoval, že mnohé faktory ovlivňující blahobyt člověka nezohledňuje. Tvrdil, že HDP by se měl používat „jen s určitými výhradami“. V antropocénu musí být HDP součástí celé škály měřítek k hodnocení ekonomického, přírodního a společenského kapitálu – tedy hodnoty produkovaného zboží a služeb, jakož i důstojnosti ekosystémů a sociálních struktur, o něž se tento výstup opírá.
Kormidlovat efektivně a eticky antropocénem je možná vůbec nejnáročnější výzva, jíž zatím moderní lidstvo čelí. K jejímu překonání bude nutný důmyslnější přístup k strategickému rozhodování a širší porozumění inovacím. Je načase, abychom se této výzvy chopili.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
STOCKHOLM – Zhluboka se nadechněte. Chvíli zadržený dech vnímejte. Pak si uvědomte, že nic takového nikdy nedýchal žádný z našich moderních předků – a při současných trendech nic takového nebudou dýchat ani naši potomci.
Od počátku průmyslové revoluce se lidskou činností podstatně změnilo složení atmosféry. Hladiny oxidu uhličitého jsou dnes vyšší než kdykoli dřív přinejmenším za posledních 800 000 let. Zdvojnásobilo se množství dusíku a síry v koloběhu zemské soustavy. Hodnota pH oceánů se mění bezprecedentním tempem a dosahuje úrovní kyselosti, jež mořské organismy nezažily za posledních 20 milionů let.
Je jasné, že lidstvo – obývající dnes téměř 40 % nezamrzlého suchozemského povrchu Země – formuje na planetě řadu zásadních procesů. Podle laureáta Nobelovy ceny Paula Crutzena je tato změna natolik hluboká, že znamená začátek nové epochy: antropocénu.
Někteří vědci jsou přesvědčeni, že antropocén začal, už když lidé přešli k zemědělské činnosti a domestikaci zvířat, kdežto jiní (včetně mě) mají za to, že jde o novější událost. Avšak bez ohledu na to, kdy antropocén začal, je zjevné, že vliv lidstva na planetu se výrazně zvýšil po skončení druhé světové války.
Skutečně se zdá, že kolem roku 1950 svět dosáhl zlomového bodu, kdy začaly rychle mohutnět prakticky všechny faktory zesilující působení lidstva na planetu – namátkou počet obyvatel, HDP, hnojení, rozšíření telefonů či spotřeba papíru. Během tohoto období, jejž vědec Will Steffen označil za „Velkou akceleraci,“ se lidská populace natolik rozrostla a propojila a má tak vysokou spotřebu, že se stala významnou globální silou.
Ve studii z roku 2009 vědci dospěli k závěru, že překročením kterékoli z devíti „planetárních hranic“ – jedná se o změnu klimatu, úbytek biodiverzity, narušení koloběhu dusíku a fosforu, využívání půdy, čerpání sladké vody, okyselování oceánů, ztenčování ozonu, zahušťování aerosolů a chemické znečištění – by lidstvo zvýšilo riziko zásadní změny zemské soustavy. Tyto hranice jsou úzce propojené, takže ponecháme-li trendy dále směřovat ke kterékoli z nich, zejména současným tempem, životní prostředí vstoupí na neznámé území, což by mohlo zapříčinit vážnou újmu systémům, o něž se opírá přežití lidstva.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Aby se lidstvo s ojedinělými výzvami antropocénu vypořádalo, potřebuje nový přístup k řízení a strategickému rozhodování.K vypracování úspěšných strategií bude nezbytné opustit dlouho zažité předpoklady, které se v minulosti sice osvědčily, ale dnes už jsou kontraproduktivními mýty.
Jedním takovým mýtem je, že je nejlepší pustit se vždy do jednoho problému pomocí přímých, cílených řešení. Takový přístup sice může být lákavý, ale k řešení nejnaléhavějších problémů dneška je nevhodný. Stálá produkce a distribuce výživných potravin pro víc než devět miliard lidí v polovině století má kupříkladu vliv na spotřebu vody a energie, zemědělský rozvoj a využívání půdy, koloběh dusíku a fosforu a okyselování oceánů, nemluvě o ztrátě druhové rozmanitosti, například vlivem nadměrného rybolovu.
Úzký přístup zelené revoluce, zaměřený na produkci, nemůže v budoucnu vzhledem k těmto souvislostem zajistit potravinovou bezpečnost, přestože v minulosti přinesl skutečně působivé nárůsty výstupu. Svět potřebuje novátorskou, komplexní strategii zaměřenou na optimalizaci celé potravinové soustavy – například zlepšením využívání hnojiv a vody a přepravy a skladování potravin, zajištěním toho, aby byla vhodná výživa dostupná všem, a to i cenově, a změnou stravovacích návyků komunit, aby zahrnovaly potraviny méně náročné na zdroje.
Potíž je, že složitost může být drtivá, takže lidé často spletité systémy raději rozdrobí na jednotlivé součásti. Místo aby se uvažovalo, řekněme, o vykořenění krajní chudoby a odvrácení globálního oteplování ve spojitosti a rozvíjely se vzájemně se posilující strategie dosahující těchto met, navrhovaná řešení se zaměřují buď na jeden, nebo na druhý cíl, což podrývá jejich efektivitu.
Samozřejmě že souběžné řešení vzájemně provázaných problémů s sebou nese svůj díl těžkostí. První tkví v tom, že žádný jednotlivec ani skupina nemá dostatek vědomostí ani zkušeností k současnému řešení všech problémů postihujících komplikovaný systém.
Širší společenství – zahrnující vlády, podniky, badatele, filozofy, náboženské obce, ba i básníky a výtvarníky – dokáže ovšem vytvářet a zavádět holistické strategie. Úspěch bude záviset na ochotě zúčastněných spolupracovat a na jejich odhodlání nadřadit důkazy ideologii. Skutečná výzva tedy spočívá v nutnosti sešikovat takovou inkluzivní komunitu – a právě v tom se globální lídři nepředvedli jako zdatní.
Další významnou výzvou je to, že zdroje jsou omezené, takže není možné vyřešit všechny problémy světa najednou. V tomto ohledu je zásadní schopnost efektivně určovat priority. Neměli bychom ale zdůrazňovat jeden problém oproti ostatním, ale nevyšší prioritou by mělo být spíš budování odolnosti všech globálních systémů. Mechanismům zaměřeným na řešení problému v jednom systému by nemělo být dovoleno narušovat odolnost jiného systému.
Další výzvou je vymyslet novou metriku, která nahradí HDP jako hlavní míru lidského blahobytu. Už Simon Kuznets, hlavní tvůrce koncepce HDP, si uvědomoval, že mnohé faktory ovlivňující blahobyt člověka nezohledňuje. Tvrdil, že HDP by se měl používat „jen s určitými výhradami“. V antropocénu musí být HDP součástí celé škály měřítek k hodnocení ekonomického, přírodního a společenského kapitálu – tedy hodnoty produkovaného zboží a služeb, jakož i důstojnosti ekosystémů a sociálních struktur, o něž se tento výstup opírá.
Kormidlovat efektivně a eticky antropocénem je možná vůbec nejnáročnější výzva, jíž zatím moderní lidstvo čelí. K jejímu překonání bude nutný důmyslnější přístup k strategickému rozhodování a širší porozumění inovacím. Je načase, abychom se této výzvy chopili.
Z angličtiny přeložil David Daduč